 |
V roce ´58 jsem se přestěhoval z Karlových Varů do Brna. Bydleli jsme v centru, moje devítiletka zabírala polovinu budovy JAMU, tak nás celý den provázelo ladění a cvičení hudebníků. Po škole jsem chodil většinou do divadla, kde pracovala moje máma, měl jsem tedy poměrně inspirativní zázemí pro budoucí hudební život. Trochu jsem brnkal na klavír a kytaru, poslouchal rádio Luxembourgh (s tátovými překlady). Asi v sedmé třídě jsem se začal taky motat kolem zahrady Besedního domu, kde se v nedělní odpoledne odehrávaly první rokenrolové tancovačky. Prostě klasika budoucího bigbíťáka. |
 |
 |
| Pravděpodobně nejstarší fotky s kytarou asi ze začátku roku 1963 (je to funkční loutna z divadelní rekvizitárny). | |
Moje první bigbítová sestava někdy v roce ´63 -´64: „Dan“ Mirek Daňhel - kytara (později Rocky Eagles), Bojar Voda - basa (Rocky Eagles, emigroval v roce ´67), Láďa Beneš - bicí (filharmonie). A já, se starou tátovou gibsonkou s přidaným snímačem. Jmenovali jsme se snad „Beatmongers“ nebo nějak podobně. Dokonce jsme odehráli i nějaké vystoupení. Všichni „zadrátovaní“ do jednoho vstupu zesilovače.
Včetně mikrofonu.
Nikdo jsme neměli foťák, tak nás nafotili v komunálu a tam to uměli jen jako na občanku. Fotili jsme se postupně, půjčovali jsme si sako a jedinou dobrou kytaru, nemám tedy žádné společné foto.
S další kapelou - Fellows jsem začínal asi v roce ´65 jako basista (kapelník hrál na kytaru), brzy jsme si to ale vyměnili.
Luboš Vidlička - bicí, Karel Vetchý - basa, já - „sólovka“ a Ivan Macourek - „beglajt“. |
Byla to první skupina, která už docela pravidelně vystupovala. Po mém příchodu jsme začali měnit původní, ještě dost rokenrolový repertoár, za písně od Kinks, Stones apod. Časem jsme zkoušeli i něco vlastního. Můj první ranní návrat z mimobrněnského hraní vedl přímo na hřiště okresního kola spartakiády, kde cvičila i moje třída z gymplu sestavu s lavičkami. Bohužel jsem v závěru cvičení zrovna já tvořil vrchol pyramidy z oněch laviček. Za svržení pyramidy a totální rozvrácení cvičení jsem vyfasoval hned v prvním ročníku trojáka z chování. Připravovali jsme pak ještě nějaké změny (na bicí měl hrát Ivan Sultanov, známý spíš jako kytarista The Shakers a Vulkánu, basu měl hrát Bojar Voda). Ale dostal jsem „lano“ od tehdy už velmi populárních Synkop. |
 |
  |
Kytarista kapely Synkopy 61 - Pavel Pokorný šel v roce ´66 na vojnu. Synkopy tehdy hráli tzv. westcoast, především vokální skladby od Beach Boys, Hollies. Zajímal jsem se v té době sice mnohem víc o tvrdší bigbít, ale byla to velká příležitost hrát v zaběhané úspěšné kapele (a s vlastní aparaturou), tak jsem to lano vzal.
Toto období už bylo ve znamení pravidelných vystoupení (s honorářem asi 80 korun). Přineslo taky první vlastní nahrávky v rozhlase, televizi a především dnes téměř nepředstavitelnou popularitu. Po koncertě na jevišti často zůstávala hromada svršků, podprsenky, kalhotky…a před šatnou čekal hysterický dav pevně rozhodnutých fanynek.
Tyhle ročníky gymplu na Galašce (později Koněvova, dnes Vídeňská) jsem v lavici tak trochu prospal.
Fotku mi poslal nějaký fanda, který to vyfotil přímo z televize, druhá je z rozhlasového studia.
Byla to taky doba prvních festivalů (Jazzuniverziáda v Č. Budějovicích, Brněnská beatová liga, 1. Beatfestival v Praze) a my jsme vyhrávali jednu soutěž za druhou. Docela jsem se otrkal a taky trochu naučil aranžovat vokály. Později jsem to využil i v dalších kapelách.
První Beatfestival
Praha - Lucerna 1967
Praha - Lucerna 1967
Na prvním SP „Válka je vůl“ jsem zpíval sólový part, vzápětí vyšla taky EP deska. Na trh se obě dostaly až v době, kdy jsem využil návratu Pavla Pokorného z vojny a odešel ze Synkop.
 SP „Válka je vůl“ |
 |
Na dlouhou dobu jsme se hudebně spojili se Zdeňkem Klukou. Ten v té době byl v podobné situaci s rozjetým vlakem Atlantis a stejně jako já chtěl něco nového.
Chvilku jsme zkoušeli v triu s Ivošem Křižanem na basu, mihnul se tam taky Olin Veselý na klávesy, nakonec jsem v jedné umělecké hospodě našel za barem starého kámoše z dětství Honzu Sochora. Hrál na varhany a trochu na saxofon a lesní roh a hodil se k nám do vokálu.
Mezitím přišli v srpnu Rusové a měli jsme naráz jiné starosti.
Chtěl jsem psát jen o hudbě, ale asi nemohu pominout důsledky okupace v osmašedesátém, která změnila osudy mnoha lidí. Emigroval můj otec, nikdy jsem ho už neviděl. Emigrovala moje dívka, se kterou jsem tři roky žil, emigrovala většina mých kamarádů a přátel. Sám jsem žil krátký čas ve Vídni a uvažoval o tomtéž. Rozhodování bylo velmi těžké. Nakonec jsem se na podzim vrátil a nastoupil na univerzitu, katedru psychologie, kam jsem byl přijat už na jaře.
| Jako poslední nás nějak sám našel basák Emanuel Sideridis. Někdy koncem osmašedesátého jsme byli kompletní - The Progress Organization. Jako studentík psychologie jsem někde četl, že slova s písmeny G a R jsou údernější a zapamatovatelnější. Tak jsem jich pár vybral ze slovníku, nakonec jsme vybrali ta, která nejvíc vystihovala náš hudební záměr.  |
 |
 |
 |
 |
Usilovně jsme zkoušeli a 3.dubna 1969 Naší domácí scénou byl ale klub Šelepka. Protože se naším managerem stal dnes už legendární šéf klubu Miloš Bernátek, hráli jsme samozřejmě i při otevření klubu 1.5.´69 |
Už naše čtvrté vystoupení bylo na brněnském Zimním stadionu společně s Beach Boys. Na pátém jsme vyhráli beatový festival v Táboře, doba byla pro bigbít ještě vstřícná. Taky si všimněte pořadí „hvězd“ na plakátu veřejné nahrávky rozhlasu z konce roku ´69. Teprve pod námi je duo Aleš a Bob (Frídl), třetí jsou Martha a Tena.  |
 |
| V létě ´69 jsem odejel na čundr do Anglie, normalizace se rozjížděla velice pomalu, ještě to bez problémů šlo, navíc jsem měl rok starou, ale platnou cestovní doložku. Vzpomínám na poslední večer v doverském přístavu, kamarád mě přemlouval k emigraci, a já jsem to kategoricky odmítal, „nemůžu - máme 13. srpna koncert v Jihlavě“. K údivu mých spoluhráčů jsem taky do Jihlavy skutečně přijel (a mnoho dalších let už do ciziny nevyjel). |  |
Na čas to bylo moje poslední vystoupení, po proti-okupační demonstraci 21. srpna ´69 jsem až do podzimu seděl ve vazbě brněnské věznice, a tím si do budoucna nadrobil další problémy.
Později jsem se dozvěděl, že kapela odehrála několik koncertů nějak nouzově beze mě. Jedno z těch vystoupení bylo v Kroměříži. Tam po následující dva roky určitě vůbec nevěřili, že jsem členem kapely. Další vystoupení v tomto městě totiž příští rok odehráli kluci opět beze mě. Po havárii na cestě z plzeňského koncertu jsem byl pár dní v nemocnici. A na třetí koncert v Kroměříži, opět příští rok, pro sněhovou kalamitu nedorazil vůbec nikdo z nás. Když jsme tam za pár let hráli s Progres 2, všichni si to ještě pamatovali.
 |
Důležitý byl i koncert na 1.slovenském festivalu v Bratislavě, kde jsme si poprvé zahráli na dobrou aparaturu hostující anglické kapely Cressida a hlavně prorazili i na Slovensko. |
Vzpomínám si na ten nádherný pocit - budeme natáčet jako první z Brna „elpíčko“, a přímo v pražském studiu Supraphonu. Prvního ledna 1971 jsme se nastěhovali do hotelu International v Praze Dejvicích, kde jsme taky během několika dní velkopansky utratili celou zálohu za natočení desky.
Každé ráno jsme nastoupili docela znaveni do studia a natáčeli základy na LP desku Progress Organization - Barnodaj. Jako poslední kapela ještě jenom na čtyřstopý magnetofon Studer. Teprve po našem natáčení se studio zmodernizovalo na nový osmistopý záznam.
 |
 |
Deska vyšla, jak se u mě i do budoucna stalo zvykem, v době, kdy jsme už s kapelou nehráli. Podle kritiků Melodie se stala deskou roku ´72, ačkoliv na to někteří z nich dnes už docela programově zapomínají.
Ale to už je vlastně konec těch legendárních šedesátých let a v procházce dalším desetiletím budeme pokračovat příště v rubrice ´70.léta.