70. léta

Normalizace nastupovala počátkem sedmdesátých let velmi pomalu a docela nenápadně. Naštěstí spolu v Brně už dlouho dobře komunikovaly nejrůznější skupiny výtvarníků, malířů, sochařů, básníků, filmařů, herců i muzikantů. Tyhle různé, často i recesní spolky, jako třeba Brněnská bohéma apod., vytvářely jakýsi náhradní kulturní život brněnské společnosti.
Všechno hodně spojovala stmelující osobnost Franty Kocourka. Byly tady zajímavé malé divadelní scény. V té době v Brně taky studovala JAMU celá dnešní silná herecká generace. Naši kámoši i fandové byli třeba Jirka Bartoška, Karel Heřmánek, Eliška Balzerová i Jana Švandová. Samozřejmě Bolek Polívka a další ročníky studentů, Mirek Donutil, Pavel Zedníček, Pavel Trávníček, Svaťa Skopal (vzal si pak moji sestru, později se rozvedli) a další.
ilustrační fotbal
Na fotkách můžete najít Bolka Polívku, Boba Frídla, Mirka Donutila, taky Ivo Viktora, Josefa Masopusta, P. Ulrycha, Frantu Kocourka, Rudiho Kovandu i naše pozdější výtvarníky Honzu Dungela nebo Borise Myslivečka.
*** ***

 
Obal první EP desky Progress Organization navrhoval kameraman Karel Slach s režisérkou Evou Tálskou, já jsem jim zas na oplátku zahrál menší hereckou roli v jejich televizním filmu Pastýřka putující k dubnu, ten pak bohužel skončil v trezoru. Tady už někde začínala spolupráce s budoucím divadlem Husa na provázku. Spolupráce se časem docela prohloubila. Natáčeli jsme scénickou muziku do některých představení, Zdeněk Kluka zůstal dodnes jedním z dvorních skladatelů Provázku.
Nicméně našich kamarádů výtvarníků i divadelníků jsme naplno využili až později.

Ačkoliv byl zmíněný alternativní kulturní život v Brně stále docela živý, tlak normalizace proti bigbítu byl už velmi silný. Brzy jsme pochopili, že to dál neustojíme. Navíc jsme si uvědomovali, že si takhle nejsme schopni vydělat ani na nástroje a aparaturu. Po dlouhých debatách jsme se rozhodli na podzim ´70 oficiálně ukončit činnost Progress Organization.
*** Poslední koncert

 
Moji tři spoluhráči vzali nabídku Aleše Sigmunda, se kterým jsme už dlouho mimo naše hraní natáčeli téměř všechny studiové nahrávky pro Marthu a Tenu, a stali se členy jejich doprovodné kapely. Já jsem ještě chvíli odolával a odešel za bigbítem do Bratislavy. Léta jsem se kamarádil s Dežem Ursínym a muzikanty kolem něho. Jeho dřívější spoluhráč a taky můj letitý kámoš Fedor Frešo mě pozval do kapely Collegium Musicum Mariana Vargy. Právě odešel kytarista Rasťo Vacho studovat a já uvolněné místo vzal.
Collegium Collegium
Byla to pro mě obrovská škola. V Collegiu byli všichni hudební vzdělanci a na téhle úrovni měli nároky i na mně. Za pochodu jsem se učil. Pomohlo mi i pár skvělých bratislavských jazzmanů, jako třeba Laco Gerhardt. Točili jsme s ním nějakou filmovou hudbu a měl se mnou úžasnou trpělivost, kvůli jeho laskavosti a důvěře jsem do sebe sypal noty téměř rád.
Přesto toho na mně bylo opravdu dost. Bydlel jsem chvíli u Fedora, taky u Mariana, pak jsem si našel privát. Dost mě to unavovalo a cítil jsem se trochu opuštěný. Nakonec jsem byl docela rád, že Rasťo přestal studovat a mohli jsme se zase vyměnit. Zůstalo po mě pár nahrávek a po téměř roční šňůře přes celé Československo jsme se přátelsky rozešli.
singl článek
live

 
Stal jsem se taky „dělníkem popmusic“. Tentokrát v Praze. Doprovázeli jsme s kapelou Atlantis Hanu a Petra Ulrychovy a Jitku Zelenkovou. Měli jsme management věhlasného Hanuše Bunzela, stabilní angažmá v divadle Rokoko a spoustu koncertů po celé republice.
Buben hrál Vlado Grunt, klávesy Jarda Vraštil, kytaru Ivoš Křižan a já na basu.
*** Atlantis

 
Sice už půl roku rozpuštěni, teprve v lednu 1971 jsme začali natáčet LP Progress Organization – Barnodaj, pozdější „desku roku 72“ dle kritiků Melodie.
Taky jsme ještě občas hrávali i živě. Párkrát v klubu na Šelepce jam sessions s celou dechovou sekcí orchestru G. Broma. S těmito skvělými muzikanty jsme často natáčeli ve studiu. Ačkoliv oni byli většinou starší, zkušenější i vzdělanější, někteří obsazovali pravidelně nejvyšší pozice světových jazzových žebříčků, byli to i dobří kamarádi a tolerantní učitelé.


Dokonce jsme po chvíli váhání přijali i pozvání na 3. Beat Festival v Praze. Tam se ale přihodilo několik náhod, které stojí za to připomenout.
Moji tři kolegové sice hráli stále spolu v jedné kapele, ale já jsem byl někde na šňůře s H+P, takže jsme nemohli předtím vůbec zkoušet. Můj příjezd do Lucerny se zpozdil, měl jsem po cestě nehodu. Kluci si mysleli, že už asi nepřijedu, že hrát nebudeme, a začali ten smutek lehce zapíjet. Mezitím jsem dorazil i já a přidal se k nim. Naráz ale pořadatel rozhodl, že přece jen budeme hrát. Kritici si pak dost lámali hlavu, proč naše vystoupení bylo takové „divné“.
Beat festival ***

 
Původní záměr, přidat se po sezóně s H+P k mým bývalým kolegům, nevyšel. Když jsem se dohodl s Alešem Sigmundem o nástupu do jeho kapely, rozhodli se Zdeněk Kluka s Honzou Sochorem, postavit novou kapelu pro Boba Frídla.
Marthu a Tenu jsme tedy doprovázeli jen dva „progresáci“ , Eman Sideridis a já. Časem se „Sidi“ odstěhoval s celou rodinou do Řecka a obsazení kapely se dál různě měnilo.
*** ***
***

*** Ačkoliv by se mohlo zdát, že tohle období bylo jen rutinou námezdního dělníka popu, myslím, že jsem se naučil hodně z muzikantského řemesla. Hraní z listu, aranžování, harmonii a trochu i skladbu. Často jsem v brněnském rozhlasovém studiu natáčel muziku jako „sideman“. Moje anonymní kytara zní na desítkách, možná stovkách nahrávek nejrůznějších interpretů i stylů z té doby.
Hráli jsme v té době kolem dvaceti koncertů měsíčně, studia psychologie na FF jsem přerušil.
Bohužel jsem měl stále problémy s výjezdem do zahraničí, nemohl jsem se zúčastnit ani koncertních zájezdů do Ruska, na kterých se slušně živila spousta muzikantů v té době.
Absolvoval jsem jen pár výjezdů do Polska a Bulharska, tam jsem směl.
 
V březnu 1974 jsme se sešli zase všichni z Progress Organization v kapele doprovázející Boba Frídla. Kromě Emana Sideridise. Toho nahradil Pavel Pelc z brněnských Speakers.
Jednak hrál dobře na basu a navíc byl kdysi členem Singings, kapely s pověstnými vysoce položenými vokály. Až později jsme se dozvěděli, že tam jediný Pavel brumlal ty nejnižší basy. Dalším členem se stal skvělý muzikant, saxofonista Pavel Knotek..
Barnodaj Barnodaj
Manažer Oskar Man se dost bránil tomu, abychom zas byli pohromadě, poznenáhlu jsme si ale vydobyli v Bobově koncertě i malý „progresácký“ blok.
 

Mauglí Po úspěchu Progress Organization – Barnodaj jsme pro Supraphon natočili další desku.
Pro další zmatení našich názvů - tentokrát kapela Barnodaj a LP Mauglí. Hodně písničkové album na texty básníka Pavla Kopty. V Dejvicích jsme natáčeli v říjnu 77 zase jako poslední kapela na osmistopák. Pak se opět studio vylepšovalo. Nově na šestnáctistopý záznam.

Výroba se dost vlekla, vzpomínám, že v poslední fázi zdržoval vydání fakt, že na Supraphonu nebyl nikdo, kdy by dával desky a vložky s texty do obalů. Prý to tam nakonec dávali vězni v Plzni na Borech.

Bigbíťáci zase pohromadě - rozklad zajetého popíkového poklidu byl na cestě.
Pár let to sice trvalo, ale nakonec jsme se rozhodli definitivně se vrátit k bigbítu.



Saudek Honza Sochor už do toho s námi nechtěl jít. My ostatní jsme občas jammovali na Šelepce s muzikanty z Regenerace, Milošem Morávkem a Romanem Dragounem. To nás hudebně dost nabíjelo. Během koncertních šňůr s Bobem i Marthou a Tenou, které jsme v té době doprovázeli, jsem se Zdeňkem večer na hotelech vymýšlel novou koncepci rockové kapely.
Jak to udělat, abychom zase mohli hrát co nás baví, a přitom se tím uživit. Pomalu krystalizovala představa rockové opery. Vymysleli jsme i docela jednoduchý nápad, jak zabavit i ty diváky, kteří nejsou zrovna posluchači.
Během dlouhých sól budeme promítat obrázky, dokreslující děj. Vymýšleli jsme nápady pro děj budoucího příběhu. Pomalu jsme do našich nočních rozmluv zatáhli i našeho manažera Oskara Mana. Zvolna se už smiřoval s myšlenkou nové rockové kapely. Na obrázku Káji Saudka řídí auto.

Oskar byl velký čtenář, a jak se ukázalo, i s tvůrčími ambicemi. Ten nám potom naše nápady převedl do povídkového libreta. Na téma, na kterém jsme se nakonec všichni shodli.
Dialog s vesmírem byl na světě.

My jsme si později jednotlivé povídky rozebrali a začali je zhudebňovat. Nakonec na hotové skladby Oskar napsal definitivní texty. Přibrali jsme do tvůrčího týmu výtvarníka Borise Myslivečka jako image-mana, vzápětí ještě Honzu Dungela a Vaška Houfa. Ti malovali samostatně obrázky pro projekci.
*** ***

Karel Slach měl na starost kameru i režii filmových dotáček.
Protože Zdeněk spolupracoval často na Provázku s režisérem Peterem Scherhauferem, bylo jasné, že ho taky ukecáme. Nakonec nám pomáhala spousta skvělých kamarádů, většinou bez nároků na honorář. Určitě si na všechny nevzpomenu, ale dodnes jsme jim vděčni. Třeba velmi drahý filmový materiál – sehnali nějak kamarádi z TV. Plakát dělal Dušan Ždímal s Jefem Kratochvilem. Celá ta šílená práce nás ale moc bavila, a taky jsme cítili, že děláme opravdu něco, co je tady nejen poprvé, ale co je i důležité. Já jsem, taky kvůli tátovi, cítil to emigrační téma hodně osobně.

Dialog s vesmíremTéměř každý den jsme se rozjížděli za různými úkoly. Například k natáčení scény, kdy mi moje snová milenka-matka, hrála ji moje žena, předá z plátna na jeviště semínko z jablka, jako symbol zrození, jsme se dostali už dost na podzim. Žádná jabloň už neměla listí. Tak jsme jablka přivázali na nějakou ještě olistěnou meruňku. Rozdíl pozná snad jen botanik.

Mnoho lekcí zabralo, než do nás Aťka Ambrová naprala aspoň minimální choreografické minimum, do mě pak ještě trochu jednoduchých hereckých gest.
Jeden den mi snímal Míra Dvořák sádrovou „posmrtnou“ masku pro pozdější trikové užití. Za živa je to dost hrozný zážitek. Zatím třeba Pavel Pelc v roli Krista kráčel celý den bosý a skoro nahý po zasněžených pláních s těžkým křížem na rameni. Většinu scén jsme natáčeli zrovna v největší zimě. Ale například ve scéně mého „útěku“ se hoši dost zapotili. Běžel jsem za saněmi, v těch kluci tryskem táhli kameramana.

Kvůli natáčení „Velké noci“, scény zhulenců na heroinové planetě, rozhlásil Karel Slach po Brně, že pořádáme ohromný mejdán se spoustou chlastu zadarmo.

K natáčení na Zdeňkově chatě v Želešicích se dostavili snad všichni známí brněnští opilci a pobudové. Protože ten chlast tam opravdu byl v hojné míře, hráli někteří své role tak zaníceně, že jsme je museli násilím vytahovat z plamenů vatry, v kterých by se snad pro zdar filmu i upálili.

***

Mezitím jsme ve zkušebně doladili obsazení kapely Progres 2.
Ke starým mazákům (Kluka, Pelc a já) přišel na kytaru Miloš Morávek a na klávesy nakonec Karel Horký, který byl vzděláním i technikou hry v té době nejvhodnější.
Progres 2 Progres 2
Progres 2

Asi jsme byli jediná kapela na světě, která pak zkoušela i se zvukařem a celou technikou mnoho měsíců, protože celá opera vyžadovala od všech dokonalou znalost všech detailů a přesnost. Technici zkoušeli přesné nasazení obrazů i filmu dokonce sami s hudbou z magneťáku. Po zkouškách jsme, jako za starých časů draní peří, seděli a sešívali společně u burčáku obrovské mobilní promítací plátno. Na tom se pak pomocí několika projektorů vytvářela scéna a přenášel se děj z filmu na jeviště a naopak.
Dialog s vesmírem Dialog s vesmírem

Taky už skončilo naše angažmá v doprovodné kapele M+T a Boba.
Paralelně jsme ještě nazkoušeli repertoár pro rockové tancovačky. Ty nás pak velmi skromně živily po celou dobu vymýšlení, zkoušení a dolaďování Dialogu.

Naše svaté vytržení snad přesvědčilo i naše rodiny natolik, že to všichni vydrželi.
plakát Teprve večer po premiéře (27.2.´78) jsem si uvědomil, jaká je to dřina. Po téměř dvou hodinách koncentrovaného hraní (hudebního i trochu hereckého) bez přestávky, jsem sotva stál na nohou. Na premiéře bylo hodně divadelníků z celé republiky, nějak se to proslechlo. Brali to jako avantgardní divadlo s politickým podtextem, kterých tehdy samozřejmě moc nebylo. A všichni to chtěli ještě vidět, než nás zakážou. Ale reakce úřadů byly naprosto nejednotné. V jednom kraji jsme měli brzo zákaz, odhalili to emigrační téma, v druhém jsme dostali ocenění za skvělý nový kulturní počin. Většinou ale komunisti jen povrchně tepali do toho jednoho „drogového“ textu, který vůbec nepochopili.

Taky se přihodila naprosto klasická věc. Když jsme s Dialogem už nějaký čas vystupovali s velkým úspěchem, došlo i na jednání o desce. Napřed na Pantonu říkali, že nelze vydat desku takové neznámé kapele, pak zas, že je to pro vydání desky už obehrané. Pak se uvolili desku vydat, ale ne dvojalbum, protože „to má přece Vašek Neckář, a to nemůže mít jen tak každý“. Mezitím (dva roky po naší premiéře) naše téma nenápadně použili Olympici (LP Prázdniny na Zemi), a zase se ukázalo, jak je někdy daleko z Brna do Prahy.

Po nějaké době odešel Karel Horký, plně se věnovat studiu. Důležité části klávesového partu přibral k base Pavel Pelc.
Melodie Progres 2
V roce 1980 konečně vyšla LP deska s torzem Dialogu. K té se nám podařilo protlačit ještě pár singlů, ale bohužel se téměř nikomu nepodařilo koupit to všechno pohromadě.
Dialog s vesmírem Dialog s vesmírem

Pavel VáněPíseň o Kristovi se musela přetextovat. V případě Planety H.Bosche 2 (tehdy už tak trochu kultovního „Heroinu“) se mi zdálo, že jiný text by už úplně změnil celý děj. Rozhodovali jsme se tedy skladbu raději vůbec netočit. Pak mě napadlo nahrát to téměř jako instrumentálku a zpívat jen samohlásky. „Nám vládne král, má jméno Heroin“ znělo pak:
„á áe á, á éo eoí“. To cenzurou prošlo a stejně si text všichni domysleli.

Odehráli jsme asi tři sta repríz Dialogu a nastala velká diskuse kolem nového programu.
Sestavu doplní Roman Dragoun na klávesy. Zdeněk prosazoval téma Třetí knihy džunglí.
Mně se to nelíbilo, teprve nedávno vyšla naše deska Mauglí, se stejným tématem. Navíc mi připadalo divně marnotratné se k téhle desce nehlásit a nepropagovat ji na koncertech. Zdálo se mi logičtější hrát nějaký čas tuhle muziku na koncertech a v klidu vymyslet nové téma.
Tyhle drobné neshody ale velmi rychle odkryly vlastní podstatu problému.
Ta byla jednoduchá - dva kohouti… Byl jsem frontman kapely a byl jsem hodně vidět. Zdeněk chtěl jako kapelník všechno držet pevně v rukou a já jsem byl moc velký oponent.
Rozhodl jsem se problémy nevyhrocovat, a odejít z kapely.
Měl jsem docela slušnou šanci využít své tehdejší dobré pozice a postavit si novou kapelu.
Později se mi mnohokrát potvrdilo, že (nejen) pro tvořícího muzikanta je naopak dobré, má-li toho oponenta. Prostě vyčistit si ten dvorek úplně není dobré.
Ale to už jsme si všechno později vyříkali.
A taky jsme už zase skoro v další dekádě.

A tak se rozloučíme fotkou Progres 2 v sestavě, která nikdy nehrála…
Progres 2