Začátek dekády se ale mimořádně povedl. Úspěch Progres s „Dialogem“ p?inesl množství koncertů, velké pracovní vytížení a taky velkou popularitu kapely.
Bodovali jsme dokonce i v jediné tehdejší oficiální hlasovací anketě Zlatý slavík. Překvapivě jsem se začal objevovat i v rubrice zpěváků, ačkoliv jsem po kariéře sólového zpěváka vůbec netoužil. Na kapelu, která se prakticky neobjevovala v rádiu či televizi, to byl ohromný úspěch, ale jak už jsem zmínil v závěru kapitoly „sedmdesátek“, mělo to i neblahý vliv na vztahy uvnitř kapely, především mezi Zdeňkem – „kapelníkem“ a mnou, jak se tomu obvykle říká - „frontmanem“.
Jak už jsem popsal, vše pak vyvrcholilo mým odchodem z kapely.
 |
 |
 |
 |
V té době se nejčastěji protesty proti režimu objevovaly v hudební oblasti především ve folkových textech nebo při koncertech alternativních kapel. Musím ale přiznat, že mně i většině muzikantů z mého okolí hodně vadila poměrně nízká muzikantská úroveň většiny alternativních i folkových hudebníků, i když to byli často naši kámoši. Ne, že bych chtěl tu situaci nějak vylepšovat, ale úplnou náhodou jsem se k folku p?iblížil i já.
V osmdesátém roce jsem na konci letních prázdnin n?kdy nad ránem potkal kamaráda, známého brněnského folkaře Jirku Vondráka, odjížděl s partou muzikantů jako taková kulturní úderka do chmelových oblastí hrát česáčům. Nějak se ta parta nesešla celá, tak jsem na týden zaskočil. Bylo to pro mě něco úplně nového, jiného, akustické hraní přímo na chmelnicích bez aparatury třeba osmkrát denně. Naráz jsem se musel naučit vytáhnout z našich předlouhých rockových kompozic to podstatné a zahrát to jen tak sám se španělkou, bez aranžérských příkras. Nebo taky doprovodit beze zkoušky jiného zpěváka v jeho, pro mě dosud neznámých písních. Bylo to poučné i zábavné a vzniklo z toho nepravidelné vystupování s akustickým triem VKV (Váně-Kopřiva-Vondrák). Bral jsem to jako příjemnou alternativu k technicky náročné elektrické rockové show Progres a docela jsem si užíval intimitu a bezprostřednost klubových vystoupení. Myslím, že jsem svým netypickým, rockovým pojetím hry na akustickou kytaru přinesl i něco nového.
 |
 |
S Progres jsme se dohodli na celkem „kulturním“ způsobu odchodu, zavázal jsem se taky k dohrání všech repríz Dialogu. Z dnešního pohledu vidím ty vzájemné řevnivosti jako důkaz naší nezralosti, tehdy jsme se ale asi všichni brali hrozně vážně. Odešel jsem z rozjetého vlaku uprostřed příprav dalšího pořadu Progres (Třetí kniha džunglí) bez nějaké konkrétní vize budoucnosti, věnoval jsem zbytečně příliš energie různým vysvětlováním důvodů odchodu a prohlášením v novinách - a naráz jsem stál, vlastně nepřipraven, před otázkou - co dál.
Zatím co jsme dohrávali Dialog, mohl se zbytek Progres celkem v klidu věnovat přípravě dalšího programu s mým náhradníkem Romanem Dragounem. Já jsem vsadil na to, že se mi podaří využít tehdejší popularity a prorazím i s úplně novou skupinou. Začínal jsem připravovat svou novou kapelu Bronz.
Povolal jsem znovu bývalého spoluhráče Karla Horkého. Měl jsem v něm jistotu ověřeného, spolehlivého i technicky velice zdatného muzikanta. Na dalších postech se rychle vystřídalo několik různých hudebníků (tehdy už i docela známých jmen). Jeden ale neobstál u povinných přehrávek, další se projevil jako nespolehlivý, jiný zas chtěl moc peněz (a hlavně hned), s dalším se nedalo kvůli jeho povaze vůbec vydržet. Nakonec jsem ke Karlovi, který zvládal hrát na klávesy doprovod i basovou linku, přibral jenom Richarda Laška na bicí. Dobře jsme se znali, často jsme spolu hrávali v těch klubových akustických sestavách, v těch ale hrál na perkuse - konga, bonga atd. Dost se bránil stát se normálním bubeníkem, kterým se necítil, nakonec jsme spolu vymysleli docela zvláštní bubenický styl, ten se pak stal pro Bronz dost charakteristický, stejně jako moje dvoukrká kytara, na které jsem střídal kytaru s basou.
 |
 |
Od března ´81 jsme začali pravidelně koncertovat, premiéra Zimního království se pak odehrála v brněnském divadle Reduta 22.prosince. Už na premiéře jsme použili pár typických fórků, později jsme je systematicky rozvíjeli. Diváky například vítalo ve foyeru smyčcové kvarteto, o kousek dál pár komediantů žonglovalo nebo plivalo ohně, u šaten zase hrála pianistka swingové standardy, jedna herečka předčítala Andersenovy pohádky, cena vstupenek se lišila v každé řadě o pár desetníků (k obrovské radosti pokladních).
Text k jedné písni tvořil bubeník Richard vždycky přímo na jevišti podle momentální nálady, situace - prostě jsme se snažili to všechno pojmout jako lehce ulítnuté show, v kontrastu s opět docela vážným tématem Zimního království.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Článek byl na stranickou objednávku, v praxi pak fungoval až neuvěřitelně dokonale. Najednou začali pořadatelé rušit naše dohodnutá vystoupení, padaly celé šňůry, všichni měli najednou v sálech nějakou havárii, prasklý kotel, poruchy elektrického vedení a podobně. Nikdo nechtěl přiznat, že je to tím článkem, nikdo o žádném zákazu nemluvil. Skoro jako z Kafkova Procesu. Snažil jsem se tomu uniknout, obracel se na kde koho, překvapivě se snažilo i mnoho lidí nějak pomoci, za jejich osobní nasazení i riziko ztráty vlastní kariéry jsem jim dodnes vděčen, bohužel však bylo všechno zcela bezúspěšné.
Ani pokus naší agentury nabízet nás jen jako: „P. Váně se skupinou“, ani pozdější výměna muzikantů (přišel Jiří Obzina na bicí a „Goliš“ Drápal na basu) nepomohlo.
 |
 |
Zůstalo jen pár singlů a LP Zimní království, které vyšlo tradičně až po zániku kapely. Všechno natočené v mém malém domácím studiu.
Protože mi celou dobu lezlo na nervy neustálé srovnávání s Progres, i tendence novinářů zdůrazňovat naše špatné osobní vztahy, pozval jsem k natáčení Zimního království mezi hosty i Pavla Pelce a Romana Dragouna. Polovina nákladu desky vyšla z lisovny v Loděnicích s hodně špatným zvukem v dost odfláknutém „masteru“, druhá polovina byla naštěstí docela v pořádku.
 |
 |
 |
Pak mi kupodivu pomohli v nejostřeji sledovaném kulturním zařízení - na Vojenské umělecké agentuře. Mohl jsem si občas něco vydělat odehráním asi hodinového recitálu u vojenských posádek. Na Štědrý den, Silvestra nebo Velikonoce jsem vyrážel v pět ráno, abych někde v kasárnách odehrál první vystoupení třeba v osm ráno. Pak během dne ještě dalších sedm. Bylo to velmi úmorné, přesto jsem zažíval i velkou legraci, když jsem jako „zakázaný“ muzikant vystupoval třeba u nejpřísněji utajených raketových jednotek nebo na čáře u pohraničníků, kam se normálně nedostal ani hodně prověřený návštěvník. Párkrát mě dokonce nějaký důstojník spiklenecky vyvezl vyvětrat autem i za dráty, pro jistotu raději se dvěma samopalníky.
Jednou jsem na cestě k české posádce ve vojenském cvičišti Libavá omylem najel ze strany tankodromu sovětských jednotek. Právě probíhalo cvičení v plné palbě ostrými. Jejich stráž mi zřejmě vůbec nerozuměla a bez problému mě pustila. Rusové se na mě okamžitě zaměřili - na ten pekelný slalom mezi vybuchujícími granáty nikdy nezapomenu, naštěstí to odnesl jen proražený blatník střepinou granátu ...
Po tom nedobrovolném zániku Bronzu mi později taky hodně pomohl starý kámoš - folkař Jirka Vondrák. Od března ´85 jsem s ním hrál v pořadu „Vondrák a spol.“.
Ten „spol.“ jsme byli my - pohrobci Bronzu - Ríša Lašek a já.
Protože Vondrák byl překvapivě taky docela šikovný manager, podařilo se mu nás brzy prosadit, v podivném kontrastu se všemi těmi mými zákazy, do „demokratického“ Německa a Polska. Estébáci, kteří se mě pokoušeli několikrát dostat neúspěšně ke spolupráci hlavně v sedmdesátých letech, to zřejmě úplně zabalili a kupodivu mých současných problémů vůbec nevyužili, (přihlásili se zase až později, po mém podpisu petice za propuštění V.Havla, ale to mi bylo fakt už dost jedno). Tak mi na policii propůjčovali pas zpočátku jen na jednotlivé výjezdy, pak mi nechali takový ten typ, který stejně jinam, než do „socialistického tábora“ nefungoval.
(Při té příležitosti si vzpomínám, jak mi náčelník „pasovky“ odebíral pas už někdy v sedmdesátých letech. Měl jsem totiž v pasu po návratu z Anglie razítko „immigration office“, takové to nejběžnější razítko příjezdu do země, které má v pasu každý, kdo někdy byl v Británii. Náčelník se ale rozčílil: „soudruhu, vy jste chtěl emigrovat jako váš otec, máte to tady potvrzené razítkem“- prostě - marnost cokoliv vysvětlovat, takoví blbové řídili tehdy náš život).
V NDR i Polsku jsme byli koncertně velmi úspěšní. Později jsem vymyslel i název Bowle, hlavně kvůli těm zahraničním výjezdům. Stejně tak jako známý míchaný nápoj - byli jsme taky takovým mixem různých typů muzikantů, hudebních stylů, zvuků apod. Na první pohled asi každého zaujal velmi neobvyklý kontrast mezi viděným a slyšeným.
Na jevišti vizuálně typická folková kapela - dvě „španělky“ a perkuse - a z repráků se valil rachot rockové kapely.
 |
 |
Už v našich prvních pořadech jsme se sami hodně bavili, nebrali jsme nic moc vážně. Samozřejmě ani sebe. Takže jsme trochu parodovali různé hudební styly, taky jsme se pak sami stylizovali do někdy hodně zkarikovaných postav. Vondrák na jevišti hrával typického trampa (což vyvolávalo občas prudkou nevoli mezi ortodoxními trampy), Ríša Lašek byl zase za tvrdého rockera (to trampíky spíš poťouchle těšilo), mně hoši přisoudili roli jakési blazeované pop hvězdy. Náš styl jsme odborně označili za “heavy folk“. Zpočátku jsme vystupovali hodně na různých folkových akcích, asi hlavně pro dobré Vondrákovy kontakty v této oblasti, později především v klubech, vyhráli jsme taky pár cen na nějakých festivalech. Musím říct, že jsem si s z touhle kapelou užil asi nejvíc pohody, ale i srandy v celé mé hudební kariéře.
V osmdesátém šestém jsem taky odehrál větší turné se Synkopami, ke čtvrtstoletí kapely.
Podobnou záležitost jsem později sám inicioval ke 20.výročí původních Progress Organization a zároveň i k 10.výročí Progres 2. V roce ´88 jsme tedy odjeli turné „Progres Story“ ve všech dosavadních sestavách. Tím se také naše vztahy tak nějak úplně „normalizovaly“.
 |
 |
 |
 |
Nakonec jsem tedy ta osmdesátá léta přece nějak přežil, ale občas to nebylo moc příjemné.
Vůbec ze sebe nechci dělat nějakého disidenta, ale bohužel všechny moje problémy těch let způsobili komunisti a jejich mnohdy zbytečně příliš ochotní přisluhovači.
Asi jsem si za to někdy mohl i sám, často to ale byla zřejmě běžná rutinní praxe, kterou komunisti zastrašovali jakékoliv náznaky pokusu o odpor.
Na závěr jedna, možná docela typická historka pro tehdejší dobu.
Po některém z těch občasných výjezdů do socialistického tábora mi kdosi poradil úžasnou, pro většinu muzikantů neznámou a dost neuvěřitelnou věc. Zbytky z diet, které jsme dostávali za koncerty v Polsku a NDR, nemusím v těch zemích zbytečně utrácet za blbosti, jak bylo obvyklé, ale můžu je oficiálně uložit na devizové konto. Tak jsem si, paradoxně i při svých potížích, nenápadně pořídil vlastní devizové konto a v okamžiku, kdy komunisti povolili novinku, že do zahraničí může majitel devizového konta vyjet bez jinak nutné devizové doložky, jsem si zažádal o výjezd a koupil zájezd do Jugoslávie. Všechno vypadalo skvěle, konečně snad po mnoha letech vyjedu na „západ“, aspoň do Jugošky. Dva dni před odjezdem mi přišlo z pasovky zamítnutí - „Z důvodů vnitřní ochrany republiky není Vaše cesta v zájmu státu ...“ Asi ani nemusím zdůrazňovat, že cestovka mi samozřejmě nevrátila ani korunu.
Zkusil jsem potom přes různé známé (a známe jejich známých) konečně vysondovat, co se to vlastně pořád děje, jestli třeba není nějaká cesta, jak se z té přílišné pozornosti komunistické moci dostat. Prostě - jak to nějak přežít. Samozřejmě jsem tajil všechny tyhle svoje problémy na agentuře, ale i před kamarády, podvědomě jsem se asi trochu bál, že se snad nakonec všichni přestanou se mnou stýkat.
Nakonec jsem se přes ty „známé známých“ dozvěděl snad prý od nějakého vysokého estébáka, že mě před tou cestou do Jugoslávie kdosi udal, nebylo to poprvé a byl to prý „zase někdo z hodně blízkého okolí“.
Od té doby často myslím na to, jestli si mám nechat rozkrýt v Pardubicích svůj svazek, který prý na mě byl u STB veden. Ale vždycky mě pak zastaví představa, že se dozvím kdo to byl, že možná zažiju to hrozné zklamání, že to asi bude někdo, na koho se dvacet let přátelsky usmívám... ale proč bych se vlastně měl usmívat dál...?
Bohužel, i tohle je to strašné dědictví komunismu, které je tady pořád s námi a na které dnes mnoho lidí až příliš rychle zapomíná...