Progres

Včerejší večírek na oslavu Robertových narozenin se docela vydařil. Většinu hostů už jsem znal, jsou to většinou lidé z Robertova diplomatického světa. Party probíhala v sídle rezidence, což je poměrně velká vila s mnoha prostory, připravenými mimo jiné právě pro takovéhle akce. Během večírku jsem samozřejmě musel taky zahrát, ale bylo to už velmi neformální. Na závěr jsme dokonce sestavili asi sedmičlennou kapelu a natočili docela střelený klip. Oblékli jsme se všichni do uzbeckých čapanů, to jsou ty dlouhé zlatem vyšívané kaftany, na hlavách měl každý nějakou uzbeckou tubetějku nebo nějaký zvláštní čepec, podobné si pamatuju z různých orientálních pohádek. Robert hrál na bicí, já na kytaru, Jirka z ambasády si ke zpěvu vybral píseň Válka je vůl, kterou jsem kdysi, před čtyřiceti lety nazpíval se Synkopami, jako svou vůbec první nahrávku na desce. Manželky diplomatů hrály na různé bubínky a byl to docela slušný úlet. Na závěr večera jsem si ještě musel trochu vymýt hlavu poslechem oblíbených Robertových metalových kapel, jako Slayer, Iron Maiden a podobně.

Dnes jsme vyrazili na nákupy do města, několikakilometrová jízda taxíkem stojí asi třicet korun. Na to, že je první listopad, je pořád velké vedro, určitě přes třicet stupňů. Taky jsme prošli zbytkem starého města. Ve zdejší mešitě je i muzeum Koránu, jsou tady velmi cenné originály, například z doby Tamerlána, ale taky třeba i Korán v češtině. Nakoupil jsem nějaké suvenýry, je tu laciné a dost kvalitní stříbro, samozřejmě taky třeba kašmírové šály, hedvábné šátky, koupil jsem si zdejší typický čajový komplet, večer ješte asi proběhnou nějaké rozlučkové návštěvy, možná ještě skočíme na pivo do oblíbeného "Klondajku", mají tam opravdu slušné pivo, skoro jako doma.

No a zítra ráno už vyrazím na letiště a vzhůru domů. Mezitím se ještě prodloužil časový posun na čtyři hodiny, což je pro většinu lidí úplně zanedbatelná maličkost, jen já se ale z toho budu zvrávorávat zase aspoň týden.

Díky díky.... spasiba... katta rachmat... bylo to bezva, viděl jsem hodně zajímavého, zas poznal trochu života v úplně jiné části světa, zahrál si pro úplně jiné posluchače...

tak zase někdy někde, asi zase úplně jinde - ahoj,  dasvidania,  salam alejkum ...

V sobotu jsem hned zrána, kolem desáté, odehrál krátké vystoupení na UN Day. Bylo to v parku areálu, zřejmě hodně luxusní americké školy. Pokud vím, tak studium jednoho žáčka tady stojí asi tak dvacet tisíc dolarů, zatím co jinde, možná i v prestižnější, například francouzské škole, třeba jen deset. Jeviště bylo uprostřed parku, celkem slušně ozvučené, střídaly se tady různé národy, svůj program měla připravený Indie, Korea, Japonsko, potom jsem hrál já, a dál jsem to už nesledoval, protože jsem přešel do našeho národního stánku a zahrál pár písní i tam. Měl jsem sice trochu problém s kytarou, praskla mi, zřejmě po nějakém nárazu na cestách, malá horní kobylka. Úplně se rozlomila, ale podařilo se mi to nějak nouzově spravit, takže se ještě dá chvilku na to hrát, ale už to asi dlouho nevydrží. Naštěstí už mám všechny hlavní koncerty za sebou a myslím, že už mě ani další nečeká.

Potom jsme vyrazili do města. Jednak na nákupy, musím taky koupit domů nějaké drobnosti, a taky si konečně pořádně prohlídnout město. To ale, jak jsem zjistil, vlastně už ani pořádně neexistuje. Podle oficiálního názoru bylo prý hodně zničeno posledním velkým zemětřesením. Podle jiných názorů využili sověti zemětřesení a koncem šedesátých let rychle srovnali téměř celé staré město se zemí a postavili nové – dle sovětského modelu. Široké bulváry, moderní budovy, a hlavně – úplně nová struktura města, vyhovující provozu i kontrole podle sovětského vzoru. Prostě, ve srovnání s Bucharou nebo Samarkandem, je dnešní Taškent dost unifikované, běžné sovětské město. Sice velké, vzdušné, plné parků, honosných budov, ale zdá se mi docela bezpohlavní… Podle sovětských představ se už stavělo samozřejmě i dřív, například „Katta teatri“ - velké divadlo, postavili v roce 1946 japonští váleční zajatci, je tu i pár zajímavých současných nových staveb, především v okolí hlavního náměstí Amira Temura, asi i mnoho dalších, ale pro mě zůstává celkový dojem dost nezajímavý… Ještě se pojedu pozítří podívat na malý zbytek starého města.

V noci pršelo, přes den se zase vzduch hezky vyčistil, na severovýchodě jsou dnes krásně vidět obrovské zasněžené vrcholy předhůří Ťan Šanu.

Zajeli jsme se podívat taky na jeden z místních velkých trhů. Typický asijský bazar, už na cestách k tržišti, všude po zemi vyložené zboží, jídlo, ovoce, ryby, kytky, šperky, prostě cokoliv. Naprostý dopravní kolaps v okolí, každý chce prodat třeba i parkovací místo nebo jakýkoliv nesmysl, který si přinesl… Všichni jsou přesvědčeni, že tuhle neskutečnou směsici harampádí někdo potřebuje a chce koupit…. A oni to fakt asi kupují. Vůbec to nechápu. Staré, odněkud vytržené železné roury, kusy sanitárního zařízení, co zmizelo někde ze záchodu, tuny všelijakých podivných nástrojů a přístrojů, snad z minulého století, v další části se prodávají živí králíci, psi, papoušci, slepice. A zase - nábytek, maso, nová funkční, ale taky prastará, vysloužilá elektronika, spálené trafo, klíče, kterými nelze nic otevřít, mezi vším tím harampádím naráz opravdu cenné prastaré ikony, drahé šperky, zlato, stříbro, a zase znovu další neuvěřitelný šunt. Do toho žebráci, veksláci, různí kejklíří, cikánka s hrncem plným kouřících bylinek se nám snaží vnutit, že nás kouřem ochrání od všeho zlého, tak tohle je ta pravá středoasijská atmosféra…

Z bazaru jsme si pak zašli do hospůdky kousek od nás na pivo a večeři. Ochutnal jsem „šurpu“ skopový vývar s masem, pak jsme si dali „lagman“ tentokrát byli ty nudle se zeleninou a hovězím masem zase úplně jiné, pak ještě „narin“, nudle s koňským masem. Všechno dost dobré, pivo skoro jako u nás.

Úplně jsem zapomněl popsat, jak jsme byli snad předevčírem na zdejším asi nejtypičtějším jídle. „Plov“ je rýže s masem, zeleninou, je tam taky cibule, cizrna a asi spousta dalších ingrediencí, opravdu dobré. Jeli jsme kvůli tomu do obrovské místní jídelny, specializující se pouze na tohle jediné jídlo. V sále jídelny bylo možná tak tisíc lidí, plov se vařil venku v obrovských kotlích, prostě jedinečná „plov-árna“ a bezva zážitek.

Dnes mě čeká ještě domácí oslava Robertových narozenin. Pozval asi dvacet třicet lidí, vše se odehraje na rezidenci, od rána chystáme jídlo, pití, asi to bude velké...

Celý den jsem se pokoušel trochu si kurýrovat hlasivky, dával jsem si čajíčky s medem, pocumlával všelijaké bonbony proti kašli, přesto nic moc. Večerní vystoupení je v klubu People, to je tady zjevně velmi známé a populární místo, připadá mi to tak trochu pražskou Solidní nejistotu. Nejsem si úplně jistý, jestli se zrovna sem moje vystoupení bude hodit, v každém případě to musím stejně trochu zkrátit, asi bych to s tím svým unaveným hlasem nevydržel.

Sešlo se pár už známých lidí, některé, hlavně asi z diplomatických kruhů, sem nalákalo včerejší vystoupení na oficiální recepci, další byli na jiném vystoupení tady v Taškentu a přišli si to zopakovat. V každém případě se mi atmosféra nezdála úplně to pravé ořechové, přeci jen je v klubu běžná zřejmě spíš disco show. Pravda, měl jsem taky hodně práce sám se sebou, abych to vůbec uzpíval a hlavně vydržel. Pár písní jsem si musel dát trochu níž, do výšek jsem si moc netroufal, raději jsem taky ani nepoužil předehrané podklady, protože některé z těch písní jsem taky transponoval pro jistotu o kousek níž. Docela mě potěšilo, že už tady mám pár fandů, kteří přišli na vystoupení opakovaně. Tenhle klub je opravdu noblesní, nejen ve srovnání se zdejší obvyklou úrovní, tak jsme se tam rovnou i najedli. Bylo to opravdu dobré, obsluha bezvadná, ceny hodně vysoké, ale nakonec jsem přeci na to vydělal...

Zítra mám ještě poslední velké vystoupení v Taškentu na UN Day (dni OSN), na velkém pódiu v parku, pak už jen nějaké malé vystoupení v klubu. Chtěl bych se zítra po hraní mrknout na místní trh, chci nakoupit nějaké maličkosti a pokud to bude ve slušné ceně, možná i nějaký zajímavý místní strunný nástroj, třeba "tar", ten je hodně typický, ale je jich tu spousta různých dalších a všechny mají hodně zajímavý zvuk.

Vstávám zas docela brzo, po osmé mám zvukovku.

Do české pivnice, dějiště oficiální recepce na oslavu státního svátku jsme přišli asi ve tři hodiny. Okolí restaurace, která leží v centru města, už je hustě obstavené policejními hlídkami, okolní parkoviště vyklizená, restauraci prohledávají policisté se psy, vycvičenými na hledání výbušnin. Hlavním hostem večera bude - kromě nejrůznějších diplomatů, představitelů města i veřejného života, významných podnikatelů a podobně – místopředsedkyně vlády. Už taky za mnou přišli dva nenápadní chlapíci z ministerstva vnitra s boulemi na sakách s žádostí, abych jim do ouška zahrál moji verzi uzbecké hymny. Pár udivených pohledů, schváleno.

Manželky našich diplomatů a pracovníků vyslanectví dodělávají poslední drobné úpravy, stoly jsou nachystány, na nich spousty českých jídel, která samy navařily, množství pití, welcome drink a chléb se solí u vchodů… A už se všechny sály začínají plnit, hosti přicházejí, pak chvilka napětí, přichází ochranka, poslední kontrola – a už je tady paní místopředsedkyně v doprovodu Roberta, a já spouštím na kytaru svoji verzi české a pak uzbecké hymny. Vyvolalo to dost překvapení, pak malý uznalý potlesk a jedou projevy. Robert to hrne ve čtyřech jazycích, pak pozvání ke stolům a už to všechno frčí. Moje malé tiché vystoupení jako podkres, no raději jsem jen tak tiše preludoval, pak jsem zazpíval Mauglího na přání paní předsedkyni, pak už jen samé představování, dovolte, abych vám představil velvyslankyni tu a tu, jeho excelenci toho a toho…to je český umělec…přípitky, další přípitky, ve vypůjčených Robertových kalhotách, košili a botách se moc necítím, oficialitám je ale třeba vyhovět, tak brebentím všechny ty fráze, na které si vzpomenu, střídám ruštinu, angličtinu, chvíli dokonce i němčinu, no, už se to pomalu chýlí ke konci a bude to za mnou. Včera jsem se trochu nachladil, taky námaha z každodenních koncertů udělala svoje, skoro nemluvím, uvidím, jak dopadnou další vystoupení, nevidím to zrovna teď moc růžově....

čtvrtek 28.10.

Moje dny tady v Taškentu už nejsou naštěstí tak hektické, jak tomu bylo na cestách mimo hlavní město nebo v Tdžikistánu. Na zkoušky i přípravu vystoupení jezdím po vlastní linii. Robert už pracuje většinu dne naplno na velvyslanectví.

Včera - ve středu v poledne jsem měl malý workshop na zdejší hudebně-estrádně-cirkusové škole.Taková škola na způsob konzervatoře tady opravdu je a zřejmě je docela uznávaná. Bylo to vlastně krátké vystoupení asi pro stovku studentů, pak jsme si trochu zajammovali s velmi dobrým klavíristou a bubeníkem, přidal se taky jeden profesor na basu, napsal jsem jim bleskově jednoduché akordové schema a hráli jsme moje skladby. Potom jsme si to vyměnili a já jsem s nimi zahrál zas pár jejich skladeb, docela se to rozjelo a nálada byla velmi příjemná. Přišlo taky pár kytaristů se svými dotazy, vzájemně jsme si ukázali pár kytarových riffů, bylo to docela zábavné. Naštěstí jsem mohl mluvit anglicky, moje ruština je přeci jenom docela jednoduchá.

Měl jsem taky čas trochu si projet město. Je to opravdu velká třímilionová metropole, díky obrovským plochám zeleně, hodně rozlehlá. V centru jsou prakticky jen vládní budovy, ministerstva a různé státní úřady, zastoupení velkých firem, banky, obydlené části se táhnou daleko mimo centrum. Vše křižují pravoúhlé široké bulváry, doprava je strašně hustá, všude se proplétají, přejíždějí z pruhu do pruhu především malinké Chevrolety nebo Daewoo. Středem města se táhne ještě taky významná, široká, takzvaná prezidentská třída, ta jediná je téměř pustá, přichystaná kdykoliv pro průjezd prezidenta. Řidiči tudy tady raději nejezdí, je tu tolik policejních hlídek, že nikdo neriskuje pokutu nebo zrovna zcela uzavřenou ulici.

Doprava v celé zemi stojí za poznámku.

Většinou jsou tady asfaltky, samozřejmě, kromě hlavního města, úplně v dezolátním stavu. Na venkově pak malé prašné a kamenité silničky. Středem země se táhne něco na způsob dálnice. Tedy – vykazuje to jisté znaky dálnice – dva pruhy tam, dva v protisměru, většinou středová plná čára, tu samozřejmě vůbec nikdo nerespektuje, předjíždí třeba zároveň i tři řidiči, protijedoucího donutí klidně sjet až na krajnici. Povrch dálnice je stejný jako všude, občas díry jako na mamuty, ideální na utržení kol… Středovou čáru někdy nahradí betonové svodidlo, to ale skoro všude místní prokopají, aby si mohli zkracovat cestu, a nemuseli k nejbližší odbočce. Klidně tedy jedou k nejbližší díře v protisměru. Většinou je vůbec pravý pruh dost neprůjezný, v protisměru v něm jezdí většina místní dopravy, oslíci naložení obrovskými hromadami kukuřičné natě, přeplněné náklaďáky, babky vezou na kole obrovský náklad, občas tady hrají místní kluci fotbálek. Povolená rychlost je tady 70 kilometrů, to ale vůbec nikdo nedodržuje, i přes obce se řítí mnohem rychleji. Mám pocit, že snad ani většina řidičů vůbec nemá řidičák, vypadá to, že tak nějak klidně přešli z oslíka na auto… Ve vesnicích, které dálnice protíná, do ní samozřejmě úplně bez rozhlídnutí vstupují lidé, Robert tomu taktně říká, že jsou hodně bezprostřední a spontánní…

Včera jsem si byl taky prohlédnout českou pivnici, ve které proběhne dnes podvečer recepce našeho velvyslanectví ke státnímu svátku. Mám tedy před sebou zas jeden oficiální den. Zahraju taky pár písní po oficiálních projevech. Ale hlavně, Robert mě požádal, abych zahájil večer svou verzí české a uzbecké hymny, jako Hendrix - vyhulenou kytarou, tak to jsem tedy zvědav. Robertova žena Eliška, spolu s manželkami ostatních pracovníků ambasády, už dva dny vyvařují spousty jídla pro hosty, ani život diplomatů občas není jednoduchý. Já bych například ani ty všelijaké téměř denní oficiální návštěvy, recepce a podobně, moc neměnil.

Za chvilku se přesunu na místo recepce, jak to dopadlo asi napíšu až zas zítra…

utery 26.10.

Zkouska v kulturnim centru pravoslavne cirkve byla dost napinava, tentokrat mel zvukar docela potize muj zvuk dobre nastavit. Nakonec se podarilo vsechno nejak vychytat. Po zkousce jsem jeste zajel obhlednout dalsi misto koncertu, kde budu v sobotu vystupovat na velkem podiu v ramci „UN Day“, tedy dne OSN.

Pak uz zpatky, pravoslavna komunita se uz pomalu schazi. Samozrejme, hlavne mladez. Vse je opravdu trochu tajemne, koncert zahajuje sam pravoslavny pop modlitbou, zadni stenu jeviste tvori obrovsky obraz Posledni vecere. Posluchaci kupodivu reaguji behem vystoupeni jako uplne normalni publikum, jsou i docela hlucni, koncert konci opet modlitba za moje stastne dalsi dny…  Po vystoupeni davam jeste rozhovor pro noviny, ruzne foceni s fanousky a pozovani nema konce.

Konecne zbyva trochu casu na hovor s popem. Je to velmi mirny, vzdelany clovek, velmi dobre se orientuje v nejruznejsich stylech hudby, jednotlive rockove styly dokonce presne nazyva, fakt se dost se vyzna. Slouzil pred lety delsi cas v Karlovych Varech v onom znamem pravoslavnem kostele na Sadove ulici.

Jsem rad, ze mi tenhle koncert prichystal zase dalsi, uplne novy zazitek.

pondeli 25.10.

Dopoledne jsem venoval nezbytne revizi poznamek, psani deniku a vyrizeni nahromadene korespondence. Konecne mam k dispozici alespon trochu stabilni internet. Kamaradka administratorka Dasa mi sice pripravila na strance novy perfektni blogovy denik, ale jeho kapacitu bohuzel nemuzu plne vyuzivat, protoze se k fungujícímu internetu na cestach dostavam jen vyjimecne. Tak se omlouvam, sice stale se zpozdenim, ale prece…

Brzy odpoledne mam zkousku v divadle Ilchom, kde budu vecer mit koncert. Je to takova taskentska avantgarda, neco, jako u nas byvala Ypsilonka nebo Semafor nebo dokonce Osvobozene divadlo. Na zdejsi pomery dost underground. Po zkousce jsme si skocili do jednoho prijemneho bistra na polivku a pivo a zpatky do divadla. Moje vystoupeni je jednim z koncertu cyklu Rockfestu, ktery tady uz ma docela tradici. Vecer je vyprodano, listek stoji docela dost, dvaapul tisíc „sumu“, to je nasich asi 250 az 300 korun, podle kurzu, oficialniho nebo cerneho, (pamatujete na vekslaky ? tak ti jsou ted tady).

Vecerni koncert byl zatim asi muj nejlepsi. Jednak velmi dobry zvuk, svetla, k tomu jeste multimedialni show, kterou vytvareli zdejsi technici mixem zaberu z naseho progresackeho koncertního DVD s zivymy zabery realu. V divadle vsechno vede (hlavne dramaturgicky) american Taylor, team pod jeho vedenim je opravdu sikovny a vysledek byl prekvapive hodne pusobivy. Z uspechu jsem mel velkou radost, protoze na publiku bylo videt, ze jsou to lide, kteri se o deni v hudebnim svete opravdu zajímaji, bylo to naprosto uprimne a spontanni. Samozrejeme, trochu mi to pripomenulo ty davne doby u nas, kdy jsme se podobne nadseni hrnuli na cokoliv, co zavonelo alespon trochu zapadem…

Po koncertu jsme sli do hospudky na saslik a pivo, no a par nezbytnych panaku...  Dnes obzvlaste odduvodnitelnych. Kamarad-velvyslanec Robert ma dnes narozeniny. Pozval jeste asi tricet pratel a kolegu, dal jsem mu jako darek celou kolekci nasich CD a DVD.  Oslavy jsme dorazili potom jeste na rezidenci, spat jsme sli velmi pozde. Zitra mam zkousku na vystoupeni az ve 14 hodin. Na vystoupeni jsem taky velmi zvedavy. Budu hrat v arealu pravoslavne církve. Hned vedle velkeho typickeho kostela se zlatymi banemi tu maji svoje kulturni centrum. Je to komunita ve zdejsim muslimskem svete docela izolovana a tak trochu zase podzemni, tak jsem na setkani s jejich mistnim duchovnim vudcem velmi zvedav.

nedele 24.10.

Po hotelove snidani projizdime mestem, mirime na pamatky. Stihneme aspon dva hlavni, urcite taky nejzajimavejsi, komplexy. Prvnim je mauzoleum Amira Timura, zname ho taky jako Tamerlana, velkeho vojevudce a dobyvatele. Vedle jeho hrobky lezi mimo jine take Ulugbek, dalsi mistni velka ikona, znamy predevsim jako hvezdar. Komplex opet tvori zdejsi typicke stavby, plne prekrasnych detailu, filigranove mozaiky kupoli v prevladajici kombinaci modre a zelene barvy v kontrastu se svetle bezovou barvou cihel. Druhym obrovskym komplexem je Registan, nazvany podle toho, ze je postaven na pisku. Tenhle komplex tvori tri obrovske mesity, take medresy a dalsi prilehle budovy, vse je opravdu monumentalni. Opet vsudypritomny dohled policie, i v podzimnim zaveru sezony je tu docela jeste dost turistu z celeho sveta.

V parcich je hodne ptaku, mam pocit, ze nejcastejsi jsou asi straky, potom celkem maly docela agresivni ptak zvany "maina", je snad pribuzny loskutakovi, samozrejme vrabci, holubi, vrany.

Zastavili jsme se jeste u diplomaticke benzinky, ktera ma zajistit diplomatum prisun benzinu a nafty.  To je docela legracni, Uzbekistan vyvazi plyn (ten je tu strasne laciny, voda v teto poustni zemi je dokonce uplne zadarmo ! ), v rope by mel byt sobestacny, ale u pump jsou stale nekonecne fronty a casto nemaji vubec nic.

S plnymi nadrzemi (Toyota ma pro jistotu dve – devadesatilitrove) mirime uz rovnou na Taskent, trimilionove hlavni mesto. Po prijezdu jsem pak uz v klidu poprve trochu odpocival v pohodli rezidence nasi ambasady.

sobota 23.10.

Z hotelu jsme vyrazili velmi brzo rano, musime jeste stihnout v Buchare par pamatek a hlavne, dnes mam behem dne dokonce dve vystoupeni. Tak jsme se rozloucili s Kamilem, dostal jsem od nej na pamatku peknou, rucne vysivanou salu mistnimi motivy, taky nejake mistni vino. Stavili jsme se jeste k jedne zdejsi vyznamne stavbe Chor Minor (ctyri veze), je to velmi zvlastni stavba, vypada spis tak trochu indicky. Po prejezdu dalsi casti pouste Kyzylkum prijizdime do krajskeho mesta Navoiy. Ceka nas tady nezbytne oficialni setkani s "hokimem" (hejtmanem kraje). Zacineme obligatnim temer oficialnim obedem, jsem tady jako jediny rocker bez spolecenskeho obleku. Spolecenska konverzace a obed se na muj vkus dost prodluzuji, jsem uz malinko netrpelivy, protoze mi to ubira z casu na pripravu aparatury a zkousky na vystoupeni, nicmene hokim je stale v klidu. Konecne prejizdime do salu. Je to v tomhle velkem meste nejvetsi sal, a uz je tam uplne nabito, asi pet nebo sest set lidi, vetsinou asi studenti, ale i starsi lide. Na velkem jevisti se za zatim stazenou oponou pohybuji inspicienti, ruzni oficialni "frakouni", zvukari, technici, ze salu to silne huci nedockavosti.

Dozvidam se, ze zadny cas na zkousku neni, ba co vic, pokud vse nezapojim bez zkousky okamzite, nemuzu pouzit ani casti sve aparatury. Bleskove se rozhoduju, dnes tedy vubec nepouziju podklady - a za dve minuty uz velka show zacina.

Na jeviste vbiha jakasi baletne-folklorni-kapela, trubaci, bubenici, mezitim par tanecniku se savlemi a z playbacku jede nejaka uvitaci skoro fanfarne ladena pseudo folklorni hudba, muzikanti se pritom tanecne pohybuji po jevisti. K tomu rezirovane svetelne show. Po peti minutach je vystrida dalsi baletni sestava, tentokrat vetsinou male deti, vsichni maji takovy ten zarputily vyraz, strojene usmevy a perfektni skolene pohyby, dotazene do dokonalosti nekonecnym baletnim treninkem, presne tak, jak si to pamatuju z folklornich vystoupeni vsech sovetskych souboru, kdysi tak casto u nas vystupujicich. A uz je tady klasicky konferencier, kvetnate uvadi super hvezdu - a jdu na to.

V sale vnimam kameru zdejsi televize, po stranach obrovske sloupy beden jako na rockovem koncerte. Narvano. Hraju vlastni repertoar, jako vzdycky. Behem prvnich pisni premitam nad tim, jestli jsem to radeji prece nemel trochu upravit a po vzoru treba bozskeho Kaji si pro tyhle zeme pripravit nejakou tu jejich znamou "Kalinku". No nic - uz to proste jede. Po kazde pisni obrovsky aplaus, prichazi nejaka divenka s kytici, nekdy i dve tri, v zaveru koncertu prede mnou lezi ohromna hromada kytek a dav me nechce pustit. Davam pridavek, pribiha konferencier, diky diky, katta rachmat...zase ovace, kytky. No proste neuveritelny...

Odjezd - pred autem dav a nez se nafotim se vsemi zajemci, je zas pulhodina pryc.

Tak konecne odjizdime a vyrazime zase pres poust dal do Samarkandu.

Dalsi krasne mesto plne pamatek. Ubytujeme se v hotelu Afrosiob a jedeme do mistniho pivovaru, ktery vlastni Cech, pan Dohnal. V pivovarske hospode odehraju svuj vecerni koncert. Mam docela cas si vsechno nachystat, tak jsem docela v klidu.

Hospoda se pomalu plni. Po osme zacne koncert. Odehraju vse dost v pohode, vekove namichane publikum je spokojeno, po pridavku dostavam darem typicky vysivany uzbecky kabat az na zem zvany „čapan“ a klasickou "tubetejku". Samozrejme se do toho musim oblect a dat jeste pridavek. Pak uz v klidku vecere, par piv, nezbytny panak, tentokrat "balzamu", to jsou zdejsi vyborne bylinne koralky.

Jeste mala poznamka k jidlum. Nejcasteji se tady ji asi skopove, bud v podobe grilovaneho sasliku, taky mlete nebo dusene. Nebo treba plov, tedy rýže s masem. Nebo manta - knedliky z nudloveho testa plnene masem, lagman – opekane silne nudle, podobne makaronum se zeleninou a masem. Samozrejme, tech jidel je spousta a vsechny jsou dost dobre. Vzdycky se ji nekolik chodu, po predkrmu polevka, pak hlavni jidlo, casto nekolik druhu. Po jidle vzdycky jeste ovoce, hlavne ruzne melouny.

To, co se vsichni u nas snazi ze skopoveho odstranit, tedy ten typicky berani pach, ten je tady naopak oblibeny a vyhledavany. Ovce tady maji na zadku takovy tukovy previs, skoro jakoby velbloudi hrb. Ten je plny tuku, rika se tomu "kurdjuk" a je to asi zdrojem toho nejsilnejsiho skopoveho pachu. Zdejsi naprosto nejoblibenejsi pochoutka...

patek 22.10

Cely den jsme prochazeli Bucharou, opravdu krasne mesto, pamatkami primo nabite. Vse v typickem arabskem stylu. Všechny ty medresy, minarety, mauzolea, mesity jsou si velmi podobne a brzo mi zacnou trochu splyvat. Zivot, jako by se tady zastavil nekdy ve ctrnactem stoleti. Vsechno je velmi zachovale, takovy maly a hodne stary Orient. Aladin nebo Seherezada a Pohadky tisice a jedne noci...

Velky hlavni minaret sice usetrili vsichni velci najezdnici v cele predlouhe historii spousty velkych valek... pak ale prisli soveti. V roce 1920 nechal mesto bombardovat Frunze. Castecne minaret, ale i nektere dalsi budovy ponicil. Dnes je vse uz opet zrenovovane. V tesne blizkosti centra lezi obrovska pevnost, ve ktere sidlil posledni emir. Jdeme se tam podívat, prohlidky pri vstupu jsou zase dost odrazujici, tentokrat uz hodne neprijemne. Po navsteve pevnosti nam ale dochazi souvislosti. Okoli velke mesity primo pod pevnosti prave uzaviraji policiste, presne v jednu hodinu zacne pravidelne patecni kazani. Okolni hluk pomalu uticha, doprava je odklonena, v arealu otevrene mesity pod sirym nebem se schazi tisice vericich. Imam stoji ve vyklenku umistenem smerem k Mekce na typickem mobilnim drevenem schodisti, podobnem malym schudkum k letadlu. Hrima hlasem zesilenym aparaturou do celeho okoli namesti, a podle intonace to vypada, ze verici asi nejsou moc pevni ve vire. Hned si vzpomenu, jak se tady verici chovaji dost „nemuslimsky“ k postsovetskemu dedictvi – vodce. Parkrat jsem slysel „vodka je skoro jako voda – Allah ten rozdil prece nepozna“…

Imam je stale nalehavejsi, samozrejme nerozumim, ale zni mi to podezrele, nevyzyva uz treba „vzhuru na bezverce“?

O kousek dal smerem z centra se nachazi mala svatyne, ve ktere pry biblicky Job uderil holi o zem a vytrskl pramen. Z pramene se lze napit i dnes, voda je velmi dobra. A jeste kousek dal lze najit hrobku slavneho zakladatele Tadzikistanu - Ismoila Somoniy. Pro Tadziky je neco jako nas knize Vaclav. Jen je s podivem, ze jeho hrob lezici tady, v dnesnim Uzbekistanu, nemuzou jen tak kdykoliv navstivit, maji vetsinou potize s uzbeckym udelenim vstupnich viz…

Vratili jsme se stejnou cestou zpatky, museli jsme uz spechat spechat do hotelu, v pet hodin tam zacina muj koncert. Byl to takovy mensi a hlavne temer neoficialni koncert v hotelove hale, hlavne asi pro pratele Kamila, majitele hotelu. Prislo jich tak padesat a atmosfera byla velmi prijemna. Po koncertu jsme jeste zasli do stareho mesta, kde jsme v jedne byvale medrese navstivili skvelou vinoteku a ochutnali celou prehlidku mistnich vin. Pote jeste na veceri na hotel a tak po pulnoci spat. Rano budu zase brzo vstavat.

ctvrtek 21.10.

Zase v sest rano vyrazime. Profesor a obchodni rada se uz odpojili, jedeme dal sami s Robertem. Cesta je dnes opravdu dlouha, vlastne cely den v aute. Vzhledem k te me vyse popsane noci si asi dovedete predstavit, jake bylo pak moje cestovani. Nastesti mi kluci piloti poradili zdejsi ucinny lek, tak snad budu brzy v pohode. Meli bychom dnes projet az do Turkmenistanu a vecer odehrat koncert v Turkmenabadu. Ale jeste v Taskentu mi uz naznacil turkmensky konzul, ze to s mym vizem bude velmi slozite. Oni se zrejme toho meho koncertu hrozne boji, ze by se mnou prisla "ta obavana zapadni kultura" a ze by snad z toho mohla byt nejaka afera. Takze pojedeme smerem na uzbeckou Bucharu a pokud mi daji turkmeni viza, pojedem dal do Turkmenistanu, pokud viza nedostanu, pojedeme do Buchary a udelame si tady volny den a ja pak tady dalsi den odehraju planovany koncert.

Cesta do Buchary vede uz docela rovnou krajinou, ktera pozdeji prechazi do zname pouste Kyzyl Kum (cervena poust, Kara Kum - cerna poust). Silnice vede vetsinou po trase prastare, bajne a myty opredene Hedvabne cesty, ktera se tahne az do Ciny. Vsude, v pousti i po silnici, se prevaluji zname chuchvalce bodlaku, rostou tu hlavne stromy nebo spis kere Saxaul, je to trochu jako nas zerav nebo mozna jeste vic pripomina jalovec. U cesty se na ridke, chude a tvrde trave pasou velbloudi. Robert si koupil kysele velbloudi mleko, ja mu to zavidim, ale ochutnat se zatim neodvazuji. Pres hranici jsme prejeli, opet zrejme diky pritomnosti diplomata celkem v klidu. Mistnim, kteri ale putuji nejcasteji pesky, to odbaveni trva urcite desetkrat dele. Na uzbeckem uzemi se samozrejme mnozi policejni kontrolni body, ty jsou docela neprijemne, protoze ani diplomaticke auto tady moc nesetri. Neustale si zapisujou alespon cislo auta a znacku. Tady je to trochu pochopitelne, protoze se v jednom miste dostavame opravdu do velke blizkosti afganske hranice a nebezpeci utoku militantnich islamistu je tady uz hodne silne. Nekdy z tech kontrol ale mam spis jen pocit buzerace, kterou autokraticky rezim chce stale davat najevo svoji silu.

Po prijezdu do Buchary se dozvidame jiz tusene - viza do Turkmenistanu nebudou ani po dalsi ostre diplomaticke note z ceskeho velvyslanectvi.

No jo - tak jsem se razem skoro stal politickym hrdinou...

Skoda, rad bych se tam aspon na ten den nebo dva podival, protoze tamejsi rezim je z techto vsech zemi, poznamenanych silnou autokracii uz docela blizko jasne totalite, coz ukazuje i neudeleni viza a chtel jsem to na chvilku zazit a videt na vlastni oci, samozrejme s moznosti zase rychle odejet...

Je pry tam na druhe strane napriklad uplne zadarmo treba plyn. Ale sirky si lide musi za par haleru koupit. Tak pry radeji nechavaji plyn horet stale, aby sirky nemuseli kupovat...

Ubytovali jsme se v hotelu Omar Kayyan, vlastni ho Robertuv kamarad Kamil, jak mu Robert trochu zkomolene rika.

Vecer jsme se lehce podivali po meste, Buchara je svetova Unesco-pamatka, na kterou se jezdi divat lidi z celeho sveta. V centru stareho mesta je spousta hospudek a malych bazaru, ktere vznikly v uzavrenych opevnenych dvorech prastarych historickych karavanseraju. To byly velke ctvercove dvory za vysokymi zdmi, kde se mohly karavany, putujici po Hedvabne ceste napit, najist a ubytovat v bezpeci. Ve vnitrnich prostornych dvorech se nachazela vetsinou studna a prostor pro ustajeni zvirat, obvodove zdi tvorily male pokojiky pro hosty. Spousta krasne vyrezavanych puvodnich dveri pokojiku po celem obvodu je dodnes zachovana, v tech malych hostovskych pokojich jsou dnes bud prodejni stanky nebo male dilnicky zlatniku, rytcu, maliru a keramiku.

Nejcasteji se tady prodavaji asi stribrne sperky a taky spousta tkalcovskych vyrobku, krasne kasmirove saly a tradicni satky z praveho hedvabi. Nahodou byla zrovna dnes otevrena i jedna velmi slavna dilna, kde jsme mohli videt pri praci devcata tkajici vehlasne perske koberce. Prace na jednom mensim koberci zabere jedne divce priblizne pul roku, ty vetsi treba i pres rok i dele. Ceny se pohybuji v obrovskem rozpeti, od stovek po nekolik desitek tisíc dolaru.

Vetsina tech starych budov, vlastne spis komplexu staveb, je architektonicky resena podobne jako popsane karavanseraje. Temer stejne tedy vypada vnitrni usporadani medresy - nabozenske skoly nebo koleje, kde je za vysokymi zdmi uprostred ctvercoveho dvora zase prostor pro shromazdeni studentu pri bohosluzbach nebo hodinach vyuky. Smerem k Mekce je pak vyklenek, v nemz vede bohosluzbu imam nebo mollah – ucitel. A obvodove zdi tvori opet spousta dveri, za nimiz jsou pokojiky studentu.

Na nadvori jednoho byvaleho karavanseraje se chysta prave koncert nekolika mistnich lidovych kapel. Zajimaji me samozrejme jejich nastroje. Vetsinou jsou to ruzne varianty „taru“ (tar – persky struna). Nastroje, ktery je typicky pro zeme celeho blizkeho i stredniho vychodu, vlastne treba uz i recke buzuki je z teto skupiny. Zdejsi persky tar ma telo z morusoveho dreva ve tvaru dvou spojenych misek ve tvaru srdce, pres ktere je natazena tenoucka ovci kuze. Kobylka lezi na kuzi podobne jako na banju a pres velmi dlouhy, uzky krk s prazci je natazeno sest strun (tri pary v unisonu).

Na nektere podobne nastroje se hraje zase smyccem, jako na housle, tady se to jmenuje treba gheychak. Typicky je i setar, podobny male loutne s dlouhym krkem, opet z morusoveho dreva. Ackoliv setar znamena „tri struny“, ve skutecnosti ma tento nastroj temer vzdy struny ctyri. Je to vzdaleny predchudce indickeho sitaru a nektere podobne nastroje se tady hojne take pouzivaji. Nadherny zvuk ma ney, zdejsi fletna. A samozrejme v kazde kapele se hraje na spoustu ruznych bubinku jako tonbak, nebo tamburin - daf nebo dayreh. Nekdy se objevi v kapele i santour, podobny nasemu cimbalu.

Z mesta jsme se vratili prave k veceri. Ja si dnes dam ale radeji pust a hlavne se pokusim dohonit svoje manko ve spanku. Zitra budeme mit pred koncertem dost casu na dokonceni prohlidky mesta.

streda 20.10.

Jeste jsem si nezvyknul na casovy posun, spatne spim a tak se citim porad strasne nevyspali. Nicmene, vstavame dnes rano v sest hodin, mame pred sebou dlouhou cestu do Dushanbe, hlavniho mesta Tadzikistanu. Uz po chvili jizdy se silnice zacina zdvihat. Za dalsi hodinku konci asfaltka a dal uz pokracuje jen hrozne drkotava prasna cesta plna vymolu. Splhame se vzhuru do Fanskych hor, je to predhuri Pamiru. Mame sebou navigaci i s vyskomerem, za chvilku ukazuje 1600 metru - to uz je Snezka. Priblizne na urovni Gerlachu uz to zacina byt docela divoke, konecne uz taky chapu, proc jedeme snad nejvykonejsim a asi i nejlepsim terenakem na svete. Cesta se da prirovnat snad jen ke zname bolivijske Ceste smrti. Uzka, vodou vymleta, uplne rozbita silnicka se zarezava do prikrych srazu, pod nimiz hluboko dole nikdo neuklizi vraky tech, kterym to nevyslo. Tesne po krajich nad srazem balancuji tezke nakladaky, nejcasteji ruske Kamazy, mezi tim se proplitaji terenaky, ale obcas i treba Daewo Matiz nebo uplne malicke Tico. To vubec nechapu, ale ridici se usmivaji a vypadaji, ze to je pro ne ohromna radost, v nejhorsim vylezou a auto kousek prenesou. Ackoliv dole je porad nadherne pocasi, okolni hory jsou zasnezene a kdyz na chvilku zastavime na vrcholu Shachristanskeho prusmyku ve vysce 3389 metru, je nam hrozna zima. Za chvilku uz jedeme zase podobnou cestou zpatky dolu do udoli na druhe strane. Tak tohle prekonava i vzpominku na jizdu Costarickymi Kordillerami. Za nedlouho tady pry tahle romantika skonci, novy tunel pod horami uz dokoncuji Cinane, kteri tady hodne stavi tunely, silnice nebo elektricke rozvody vysokeho napeti, prave v tech vysokych horach. Pod horami jedeme udolim reky Zarafshon, zastavime se na chvilku ve meste Aini, kde stoji zachovala mesita z desateho stoleti.

Chtel jsem si odskocit na zachod, tak se ptam ve velke restauraci na namesti „jest toaleta?“, „jest,jest“ rika hrde chlapik a vede me do uzke ulicky za hospodou k vykopane jame, pres ni pohozene prkno, “zdes toaleta“ - no, radeji jsem si to rozmyslel, v pousti to bude asi prece jen privatnejsi a hygienictejsi.…

Dalsim uzasnym zazitkem je prujezd sestikilometrovym tunelem, ktery postavili Iranci. Pripadam si jako kdybych se dostal do opusteneho uhelneho dolu. Ze sten tece voda, ktera na silnici vytvari ohromna jezera, silnice je samozrejme uplne rozbita, i v tom tunelu vede stale do kopce, zadne osvetleni, jen v mlze ztracena svetla tapajicich aut, ktera v hlubokych kaluzich hledaji, kudy bezpecne projet. Je tu takovy smog z projizdejicich nakladaku, ze mam pocit, ze se udusim a protoze jedeme krokem, neprijemne lapani po dechu se hodne prodluzuje. Konecne jsme venku, silnice je sice porad v dezolatnim stavu, ale uz jsou videt v okoli pripravene nove useky s tunely, ktere urcite cestu hodne zkrati.

Dnes jsme v aute stravili pres deset hodin a konecne prijizdime do Dushanbe. Je to velmi hezke hlavni mesto plne parku a zelene, siroke bulvary, samozrejme - zije tu prezident a to v techto zemich vzdycky znamena, ze vsechny cesty, kudy se prezident muze pohybovat, jsou mimoradne osetrene, vse v jeho okoli musi byt dokonale a hlavne bezpecne, pro prezidenta. Je to videt i treba v okoli jeho venkovskych sidel. Na druhe strane to ovsem treba, hlavne v Uzbekistanu znamena, ze jsou vsude na silnicich kontrolni body, na kazdem treba pet sest policistu, prakticky vsude vas porad nekdo hlida, kontroluje, vsak si to jeste taky pamatujeme...

Ubytovali jsme se v hotelu a prejeli pak do krasne budovy konzervatore. Je to asi vysoka skola, protoze ji sefuje rektor, ktery nas osobne privital. Opet dobry koncert, zdejsi muzikanti se o vse zajimali, nekteri ode mne chteli odkoupit ruzne zvukove efekty. Po pridavku jsem dostal obligatni obrovskou kytku a rektor me oslovoval "maestro". Dostal jsem taky nabidku na zdejsi ctrnactidenni lektorske vystoupeni. To si jeste necham projit hlavou.

Pak jsme si zasli na pivo s nekolika ceskymi piloty, kteri se prisli podivat na koncert, slouzi tady takrikajic "v cizich sluzbach" .

Moc jsem radeji nepil, nekde jsem asi snedl snad nejake nedobre umyte ovoce nebo spatnou vodu, no proste - pro tyhle krajiny typicky stav obligatnich strevnich potizi. V noci se to pak jeste rozjelo na plno, chvilku jsem si myslel, ze snad umru...

utery 19.10.

Rano po snidani jsme se presunuli do jidelny sodovkarny, nachystal jsem si aparaturu, vychutnal jsem si pri tom, ze mam okravatovane dobrovolne bednaky - velvyslance, profesora a obchodniho radu. V sale uz netrpelive preslapovali zamestnanci. Muj koncert uz probihal docela v pohode, posluchaci se o muziku evidentne zajimali, obzvlast je bavily pisne, ke kterym jsem si doma natocil jednoduche podklady (bici, basa, klavesy) a zive k tomu zpival a hral kytaru. Mam sebou akustiku, ale vybavil jsem ji jeste snimacem a efekty, takze muzu hrat sola podobne jako na elektriku, jen mam samozrejme kratsi hmatnik, tak neco musim hrat trochu niz. Musim jeste pripomenout, ze si vezu taky maly mixpult, krabicky s efekty, kytaru, mikrofon, ruzne draty a kabely a taky maly netbook, z ktereho prehravam ty podklady - a taky na nem pisu, pokud funguje internet, svoje raporty. Kvuli povolene letecke vaze mi tedy moc prostoru na osobni veci nezbylo, obleceni mam opravdu jen minimum, ale nastesti je tady zatim porad strasne vedro, urcite pres tricet stupnu, tak toho moc nepotrebuju.

Po koncertu jsme se jeli podivat na nedalekou prehradu, na obrovske sypane hrazi se tyci dalsi obrovsky Lada (Lenin). Je tak velky, ze jen jeho ruka byla mnohem vetsi nez cela moje postava. Prehrada je postavena na miste, kde se asi drive rozlevalo prastare more, protoze cela krajina je poseta ulitami trilobitu. Potom jsme jeli okouknout mesto, sama mesita, mauzoleum, minaret - na to si tady budu muset zvyknout. Chlapi maji vsichni na hlavach typickou cepicku "tubetejku", zeny vetsinou saty z tezkych hodne barevnych latek casto protkanych zlatem, pod tim kalhoty ze stejne latky jako saty a na hlavach satky. Temer vsechny maji skoro vsechny predni zuby ze zlata. A kupodivu - jeste si casto zduraznuji vlastni cerne oboci jeste cernejsi barvou, silnou linkou nad nosem pres obe oboci. Kolemjdouci zdravim Salam alejkum, jo a koncert uvadim (pane jo, vytahnout to vsechno odnekud z pameti...) pa ruski, samozrejme rusky vedeme i vsechny bezne rozhovory s mistnimi lidmi .

Prosli jsme velky mistni trh, dali si tam pravy saslik - vyborny, mistni pivo, davaji k nemu na zakousnuti takove mini kulicky hodne silneho ovciho syru, jmenuje se to "kurd". Vecer jsme si pak v noblesni reditelske kantine sodovkarny dali dalsi dost exotickou veceri, ochutnal jsem "manty", to jsou takove jako v pare delane lehke knedliky snad z nudloveho testa, plnene masem, pak nejakou rybu, opet vsechno velmi dobre.

Taky jsem poprve v noci psal svoje zapisky na cizim pocitaci ve zdejsi reditelske kancelari. No to bylo prekvapko. Vsechno v azbuce, dlouho mi trvalo, nez jsem vubec zpusobem pokus-omyl objevil funkce nekterych tlacitek. Pak se mi tesne pred ulozenim prevedlo naraz vsechno z latinky do azbuky, taky se vytvorila samozrejme spousta uplne nesmyslnych znaku. Po nejake dobe jsem ale na vsechno nejak intuitivne prisel, dal budu psat urcite bez diakritiky. Mozna az doma pak opravim nektere drobnosti, ktere bez hacku a carek muzou davat i docela jiny smysl.

pondeli 18.10.

Ve dvanact hodin jsme vyrazili z uzbeckeho Taskentu. Prekvapive celkem slusna silnice, tak jsme jeli docela rychle krajinou, skoro porad lemovanou bavlnikovymi poli, Uzbekistan je druhym nejvetsim pestitelem bavlny na svete. Diky pritomnosti nasich diplomatu jsme celkem bez problemu projeli Uzbecko -Tadzickou hranici, coz pro normalni obyvatele byva docela problem. V techto zemich asi vsude hodne funguji bud uplatky nebo treba prislusnost k nejake elite, nejlepe politicke. Uzbeci pry nemaji Tadziky moc v lasce, hlavne, protoze si mysli, ze jim na hornim toku rek kradou vodu. Asi to tak ve skutecnosti neni, spis asi Uzbeci spatne hospodari s vodou sami, ale aspon delaji Tadzikum problemy na hranicich nebo jim vstupni viza vubec nedavaji. Jinak ale vsechny staty tehle oblasti oficialne proklamuji velke pratelstvi.

Kolem ctvrte jsme dorazili do krajskeho mesta Chudzent, lezici na rece Syrdarja, za sovetskych casu se jmenovalo Leninabad. To ostatne potvrzuje i obrovska socha Lenina nad mestem. S Robertem jedeme tou velkou Toyotou Landcruiser, kde mame vsechny svoje veci vcetne aparatury. Druhym autem s nami jede jeste obchodni rada Wachtl z velvyslanectvi a pan profesor Havrland z Instititutu pro tropy a subtropy. Jedou sice temer stejnou trasu, ale maji po ceste svoje vlastni pracovni zajmy souvisejici s nejakym ceskym projektem na zpevneni brehu reky Jagnob. Tak jsem se hned v Chudzentu s nimi stal ucastnikem oficialniho setkani s "hokimem", tedy mistnim hejtmanem kraje, v ohromne statni budove, na ktere se jeste hrde tyci obrovsky sovetsky znak. Ta oficialni atmosfera mi trochu pripomela zasle sovetske casy, takove ty hodne formalni schuze, statni vlajecky, projevy a pod. Jeste jsme pak trochu omrkli mesto a frceli do salu Akademie, kde jsem mel prvni, asi hodinove verejne vystoupeni, vetsinou pro studenty. Hodne malo casu na nastaveni a seznameni se s pujcenou aparaturou, kterou si z jeviste ovladam sam, mi samozrejme zpusobilo docela tremu a nervozitu, nicmene dopadlo to celkem dobre a na konec - standing ovation :-).

Vecer jsme se presunuli do arealu velke firmy na limonady Obizlo, vzdalene asi osmdesat kilometru, k mestu Istravshan, vyrabi se tam napriklad i u nas dobre znama RC Cola. Majitel ma dobre obchodni vztahy s Ceskem, ale taky se dobre znaji s Robertem, tak tam prespime a rano zahraju pro zamestnance podniku. K veceri jsme jedli par typickych specialit, kterych by se mozna mnohy z vas ani nedotknul, ja ale jako vzdycky rad ochutnam vsechny mistni jidla, tak jsem jedl i ruzne grilovane berani maso, zaludky a dalsi podivne veci. Docela dobre, je k tomu ale nutne pit trochu nebo spis hodne vodky...

Z Prahy jsem odletal v nedeli v deset vecer, mel jsem docela stesti, v dost plnem letadle jsem dostal misto na trojsedadle, na kterem jsem sedel uplne sam. I kdyz v letadle, stejne jako v jinem dopravnim prostredku, moc neumim spat, tady jsem mohl aspon v klidu lezet.

V Taskentu jsme pristali ve ctvrt na ctyri rano naseho casu, tedy ve ctvrt na sedm mistniho casu a i kdyz jsem trochu polehaval, byl jsem dost unaveny. Uplnou nahodou se mnou stejnym letem letel i muj letity kamarad Robert Kopecky, ktery je v Uzbekistau, Tadzkistanu i Turkmenistanu nasim velvyslencem. Na turne me pozval samozrejme on a taky to cele pripravil. Puvodne na me mel cekat v Taskentu, ale pro umrti svoji babicky se musel vratit na dva dny domu.
Robert stal u zrodu vsech tech mych exotickych hudebnich vyletu, kdyz me pred lety poprve pozval do Afriky, kde v tu dobu nastoupil jako diplomat v Angole. Od te doby jsem uz toho taky docela dost projel sam, ted je to tedy podruhe s nim a jsem moc zvedav, co zas na mne vybali za prekvapka.

Po priletu jsme se napred zastavili chvilku na rezidenci ambasady, hned jsme ale museli frcet dal. Zaridit viza do Tadzikistanu, protoze hned v poledne tam odjizdime a vecer uz budu dokonce hrat svoje prvni vystoupeni.  A taky vybavit viza do Turkmenistanu, kde bylo vse sice oficialne predjednane, ale soude podle reci tamejsiho konzula to vypada, ze tam spis budu persona non grata, aspon pokud budeme trvat na tom mem vystoupeni. Zrejme dovoz takove zapadni muziky tam nebude uplne koser, no uvidime...  Odjizdime bez viza, ale s prislibem, ze po zaslani oficialni noty naseho velvyslanectvi to mozna nejak dopadne...
Tak jsme nalozili malou zakladni aparaturu, a vyrazime do Tadzikistanu klasickou velkou terenni Toyotou Landcruiser, tenhle model znam uz dobre z Afriky. Potutelny vyraz Roberta napovida, ze takove auto asi bude potreba. Taky se hned dozvidam, ze internet asi nebude nasim dennim spolecnikem, v kazdem pripade, budu se snazit se ozvat co nejdrive.

Tak za hodinu vyrážím do Prahy na letiště a v devět večer odlétám do Taškentu. V zemích střední Asie (Uzbekistan, Turkmenistan a Tadžikistan) odehraju asi dvanáct koncertů, určitě to bude docela dobrodružné, protože v této části světa se může přihodit cokoliv. Jsou to země muslimské, dokonce i sousedící s Afganistanem, jsou to zárověň i země bývalého sovětského imperia.  Láká mě samozřejmě taky krásná krajina pod pohořím Pamír. Jsem docala zvědavý, jak mou muziku přijmou tamní posluchači. Pro jistotu si beru  pár základních muzikantských zařízeníí jako malý mixpult, mikrofon, taky pár zvukových efektů, šňůry, samozřejmě kytaru, dvě krabice  CD, nějaké plakáty, no budu asi mít v letadle trochu nadváhu. Doufám, že nebudu muset něco nechat na letišti, protože mám docela obavu z místních zvukařů. Znám to už z minulých cest. Tak balím, a jedu - ozvu se zas , pokud mi to internet umožní z Taškentu.