Z Prahy jsem odletal v nedeli v deset vecer, mel jsem docela stesti, v dost plnem letadle jsem dostal misto na trojsedadle, na kterem jsem sedel uplne sam. I kdyz v letadle, stejne jako v jinem dopravnim prostredku, moc neumim spat, tady jsem mohl aspon v klidu lezet.

V Taskentu jsme pristali ve ctvrt na ctyri rano naseho casu, tedy ve ctvrt na sedm mistniho casu a i kdyz jsem trochu polehaval, byl jsem dost unaveny. Uplnou nahodou se mnou stejnym letem letel i muj letity kamarad Robert Kopecky, ktery je v Uzbekistau, Tadzkistanu i Turkmenistanu nasim velvyslencem. Na turne me pozval samozrejme on a taky to cele pripravil. Puvodne na me mel cekat v Taskentu, ale pro umrti svoji babicky se musel vratit na dva dny domu.
Robert stal u zrodu vsech tech mych exotickych hudebnich vyletu, kdyz me pred lety poprve pozval do Afriky, kde v tu dobu nastoupil jako diplomat v Angole. Od te doby jsem uz toho taky docela dost projel sam, ted je to tedy podruhe s nim a jsem moc zvedav, co zas na mne vybali za prekvapka.

Po priletu jsme se napred zastavili chvilku na rezidenci ambasady, hned jsme ale museli frcet dal. Zaridit viza do Tadzikistanu, protoze hned v poledne tam odjizdime a vecer uz budu dokonce hrat svoje prvni vystoupeni.  A taky vybavit viza do Turkmenistanu, kde bylo vse sice oficialne predjednane, ale soude podle reci tamejsiho konzula to vypada, ze tam spis budu persona non grata, aspon pokud budeme trvat na tom mem vystoupeni. Zrejme dovoz takove zapadni muziky tam nebude uplne koser, no uvidime...  Odjizdime bez viza, ale s prislibem, ze po zaslani oficialni noty naseho velvyslanectvi to mozna nejak dopadne...
Tak jsme nalozili malou zakladni aparaturu, a vyrazime do Tadzikistanu klasickou velkou terenni Toyotou Landcruiser, tenhle model znam uz dobre z Afriky. Potutelny vyraz Roberta napovida, ze takove auto asi bude potreba. Taky se hned dozvidam, ze internet asi nebude nasim dennim spolecnikem, v kazdem pripade, budu se snazit se ozvat co nejdrive.