čtvrtek 28.10.
Moje dny tady v Taškentu už nejsou naštěstí tak hektické, jak tomu bylo na cestách mimo hlavní město nebo v Tdžikistánu. Na zkoušky i přípravu vystoupení jezdím po vlastní linii. Robert už pracuje většinu dne naplno na velvyslanectví.
Včera - ve středu v poledne jsem měl malý workshop na zdejší hudebně-estrádně-cirkusové škole.Taková škola na způsob konzervatoře tady opravdu je a zřejmě je docela uznávaná. Bylo to vlastně krátké vystoupení asi pro stovku studentů, pak jsme si trochu zajammovali s velmi dobrým klavíristou a bubeníkem, přidal se taky jeden profesor na basu, napsal jsem jim bleskově jednoduché akordové schema a hráli jsme moje skladby. Potom jsme si to vyměnili a já jsem s nimi zahrál zas pár jejich skladeb, docela se to rozjelo a nálada byla velmi příjemná. Přišlo taky pár kytaristů se svými dotazy, vzájemně jsme si ukázali pár kytarových riffů, bylo to docela zábavné. Naštěstí jsem mohl mluvit anglicky, moje ruština je přeci jenom docela jednoduchá.
Měl jsem taky čas trochu si projet město. Je to opravdu velká třímilionová metropole, díky obrovským plochám zeleně, hodně rozlehlá. V centru jsou prakticky jen vládní budovy, ministerstva a různé státní úřady, zastoupení velkých firem, banky, obydlené části se táhnou daleko mimo centrum. Vše křižují pravoúhlé široké bulváry, doprava je strašně hustá, všude se proplétají, přejíždějí z pruhu do pruhu především malinké Chevrolety nebo Daewoo. Středem města se táhne ještě taky významná, široká, takzvaná prezidentská třída, ta jediná je téměř pustá, přichystaná kdykoliv pro průjezd prezidenta. Řidiči tudy tady raději nejezdí, je tu tolik policejních hlídek, že nikdo neriskuje pokutu nebo zrovna zcela uzavřenou ulici.
Doprava v celé zemi stojí za poznámku.
Většinou jsou tady asfaltky, samozřejmě, kromě hlavního města, úplně v dezolátním stavu. Na venkově pak malé prašné a kamenité silničky. Středem země se táhne něco na způsob dálnice. Tedy – vykazuje to jisté znaky dálnice – dva pruhy tam, dva v protisměru, většinou středová plná čára, tu samozřejmě vůbec nikdo nerespektuje, předjíždí třeba zároveň i tři řidiči, protijedoucího donutí klidně sjet až na krajnici. Povrch dálnice je stejný jako všude, občas díry jako na mamuty, ideální na utržení kol… Středovou čáru někdy nahradí betonové svodidlo, to ale skoro všude místní prokopají, aby si mohli zkracovat cestu, a nemuseli k nejbližší odbočce. Klidně tedy jedou k nejbližší díře v protisměru. Většinou je vůbec pravý pruh dost neprůjezný, v protisměru v něm jezdí většina místní dopravy, oslíci naložení obrovskými hromadami kukuřičné natě, přeplněné náklaďáky, babky vezou na kole obrovský náklad, občas tady hrají místní kluci fotbálek. Povolená rychlost je tady 70 kilometrů, to ale vůbec nikdo nedodržuje, i přes obce se řítí mnohem rychleji. Mám pocit, že snad ani většina řidičů vůbec nemá řidičák, vypadá to, že tak nějak klidně přešli z oslíka na auto… Ve vesnicích, které dálnice protíná, do ní samozřejmě úplně bez rozhlídnutí vstupují lidé, Robert tomu taktně říká, že jsou hodně bezprostřední a spontánní…
Včera jsem si byl taky prohlédnout českou pivnici, ve které proběhne dnes podvečer recepce našeho velvyslanectví ke státnímu svátku. Mám tedy před sebou zas jeden oficiální den. Zahraju taky pár písní po oficiálních projevech. Ale hlavně, Robert mě požádal, abych zahájil večer svou verzí české a uzbecké hymny, jako Hendrix - vyhulenou kytarou, tak to jsem tedy zvědav. Robertova žena Eliška, spolu s manželkami ostatních pracovníků ambasády, už dva dny vyvařují spousty jídla pro hosty, ani život diplomatů občas není jednoduchý. Já bych například ani ty všelijaké téměř denní oficiální návštěvy, recepce a podobně, moc neměnil.
Za chvilku se přesunu na místo recepce, jak to dopadlo asi napíšu až zas zítra…