Do české pivnice, dějiště oficiální recepce na oslavu státního svátku jsme přišli asi ve tři hodiny. Okolí restaurace, která leží v centru města, už je hustě obstavené policejními hlídkami, okolní parkoviště vyklizená, restauraci prohledávají policisté se psy, vycvičenými na hledání výbušnin. Hlavním hostem večera bude - kromě nejrůznějších diplomatů, představitelů města i veřejného života, významných podnikatelů a podobně – místopředsedkyně vlády. Už taky za mnou přišli dva nenápadní chlapíci z ministerstva vnitra s boulemi na sakách s žádostí, abych jim do ouška zahrál moji verzi uzbecké hymny. Pár udivených pohledů, schváleno.

Manželky našich diplomatů a pracovníků vyslanectví dodělávají poslední drobné úpravy, stoly jsou nachystány, na nich spousty českých jídel, která samy navařily, množství pití, welcome drink a chléb se solí u vchodů… A už se všechny sály začínají plnit, hosti přicházejí, pak chvilka napětí, přichází ochranka, poslední kontrola – a už je tady paní místopředsedkyně v doprovodu Roberta, a já spouštím na kytaru svoji verzi české a pak uzbecké hymny. Vyvolalo to dost překvapení, pak malý uznalý potlesk a jedou projevy. Robert to hrne ve čtyřech jazycích, pak pozvání ke stolům a už to všechno frčí. Moje malé tiché vystoupení jako podkres, no raději jsem jen tak tiše preludoval, pak jsem zazpíval Mauglího na přání paní předsedkyni, pak už jen samé představování, dovolte, abych vám představil velvyslankyni tu a tu, jeho excelenci toho a toho…to je český umělec…přípitky, další přípitky, ve vypůjčených Robertových kalhotách, košili a botách se moc necítím, oficialitám je ale třeba vyhovět, tak brebentím všechny ty fráze, na které si vzpomenu, střídám ruštinu, angličtinu, chvíli dokonce i němčinu, no, už se to pomalu chýlí ke konci a bude to za mnou. Včera jsem se trochu nachladil, taky námaha z každodenních koncertů udělala svoje, skoro nemluvím, uvidím, jak dopadnou další vystoupení, nevidím to zrovna teď moc růžově....