V sobotu jsem hned zrána, kolem desáté, odehrál krátké vystoupení na UN Day. Bylo to v parku areálu, zřejmě hodně luxusní americké školy. Pokud vím, tak studium jednoho žáčka tady stojí asi tak dvacet tisíc dolarů, zatím co jinde, možná i v prestižnější, například francouzské škole, třeba jen deset. Jeviště bylo uprostřed parku, celkem slušně ozvučené, střídaly se tady různé národy, svůj program měla připravený Indie, Korea, Japonsko, potom jsem hrál já, a dál jsem to už nesledoval, protože jsem přešel do našeho národního stánku a zahrál pár písní i tam. Měl jsem sice trochu problém s kytarou, praskla mi, zřejmě po nějakém nárazu na cestách, malá horní kobylka. Úplně se rozlomila, ale podařilo se mi to nějak nouzově spravit, takže se ještě dá chvilku na to hrát, ale už to asi dlouho nevydrží. Naštěstí už mám všechny hlavní koncerty za sebou a myslím, že už mě ani další nečeká.

Potom jsme vyrazili do města. Jednak na nákupy, musím taky koupit domů nějaké drobnosti, a taky si konečně pořádně prohlídnout město. To ale, jak jsem zjistil, vlastně už ani pořádně neexistuje. Podle oficiálního názoru bylo prý hodně zničeno posledním velkým zemětřesením. Podle jiných názorů využili sověti zemětřesení a koncem šedesátých let rychle srovnali téměř celé staré město se zemí a postavili nové – dle sovětského modelu. Široké bulváry, moderní budovy, a hlavně – úplně nová struktura města, vyhovující provozu i kontrole podle sovětského vzoru. Prostě, ve srovnání s Bucharou nebo Samarkandem, je dnešní Taškent dost unifikované, běžné sovětské město. Sice velké, vzdušné, plné parků, honosných budov, ale zdá se mi docela bezpohlavní… Podle sovětských představ se už stavělo samozřejmě i dřív, například „Katta teatri“ - velké divadlo, postavili v roce 1946 japonští váleční zajatci, je tu i pár zajímavých současných nových staveb, především v okolí hlavního náměstí Amira Temura, asi i mnoho dalších, ale pro mě zůstává celkový dojem dost nezajímavý… Ještě se pojedu pozítří podívat na malý zbytek starého města.

V noci pršelo, přes den se zase vzduch hezky vyčistil, na severovýchodě jsou dnes krásně vidět obrovské zasněžené vrcholy předhůří Ťan Šanu.

Zajeli jsme se podívat taky na jeden z místních velkých trhů. Typický asijský bazar, už na cestách k tržišti, všude po zemi vyložené zboží, jídlo, ovoce, ryby, kytky, šperky, prostě cokoliv. Naprostý dopravní kolaps v okolí, každý chce prodat třeba i parkovací místo nebo jakýkoliv nesmysl, který si přinesl… Všichni jsou přesvědčeni, že tuhle neskutečnou směsici harampádí někdo potřebuje a chce koupit…. A oni to fakt asi kupují. Vůbec to nechápu. Staré, odněkud vytržené železné roury, kusy sanitárního zařízení, co zmizelo někde ze záchodu, tuny všelijakých podivných nástrojů a přístrojů, snad z minulého století, v další části se prodávají živí králíci, psi, papoušci, slepice. A zase - nábytek, maso, nová funkční, ale taky prastará, vysloužilá elektronika, spálené trafo, klíče, kterými nelze nic otevřít, mezi vším tím harampádím naráz opravdu cenné prastaré ikony, drahé šperky, zlato, stříbro, a zase znovu další neuvěřitelný šunt. Do toho žebráci, veksláci, různí kejklíří, cikánka s hrncem plným kouřících bylinek se nám snaží vnutit, že nás kouřem ochrání od všeho zlého, tak tohle je ta pravá středoasijská atmosféra…

Z bazaru jsme si pak zašli do hospůdky kousek od nás na pivo a večeři. Ochutnal jsem „šurpu“ skopový vývar s masem, pak jsme si dali „lagman“ tentokrát byli ty nudle se zeleninou a hovězím masem zase úplně jiné, pak ještě „narin“, nudle s koňským masem. Všechno dost dobré, pivo skoro jako u nás.

Úplně jsem zapomněl popsat, jak jsme byli snad předevčírem na zdejším asi nejtypičtějším jídle. „Plov“ je rýže s masem, zeleninou, je tam taky cibule, cizrna a asi spousta dalších ingrediencí, opravdu dobré. Jeli jsme kvůli tomu do obrovské místní jídelny, specializující se pouze na tohle jediné jídlo. V sále jídelny bylo možná tak tisíc lidí, plov se vařil venku v obrovských kotlích, prostě jedinečná „plov-árna“ a bezva zážitek.

Dnes mě čeká ještě domácí oslava Robertových narozenin. Pozval asi dvacet třicet lidí, vše se odehraje na rezidenci, od rána chystáme jídlo, pití, asi to bude velké...